Článek
Kdo byl někdy nakupovat s dítětem, moc dobře ví, kolik lákadel je v každém obchodě. Ti, kdo obchody navrhují a zásobují, moc dobře vědí, jak zboží správně umístit, aby se stalo terčem zájmu — jak u dospělého, tak u dítěte. Kdybych byl benevolentní rodič, mám plný košík hloupostí a sladkostí, na které si malý ukáže. Naštěstí mám rozum: primárně beru věci denní potřeby a k tomu maximálně nějakou drobnost navíc.
Já to chci teď
Jenže zkuste malému dítěti vysvětlit, že musí počkat ještě deset minut, než se bude moct zakousnout do rohlíku nebo koblihy. Než si bude moct vzít bonbon, napít se vody z lahve nebo si vytáhnout plátek šunky či sýra. V ideálním případě se zakousnout třeba do banánu nebo jablka. Dítě nezajímá „až u pokladny“. Dítě chce „teď“.
Je to krádež?
Cokoliv, co zkonzumujete na prodejní ploše před zaplacením, je svým způsobem problém. Ta potravina je pořád majetkem obchodu. Mým majetkem se stává až ve chvíli, kdy ji zaplatím. Teprve pak je to moje a můžu s tím dělat, co chci — klidně to dát i synovi.
Abych to ale uvedl na pravou míru: sníst nebo vypít něco v obchodě ještě před zaplacením samo o sobě nemusí být krádež. Já to vidím tak, že o krádež by šlo až ve chvíli, kdy bych zkonzumované zboží na pokladně nenahlásil — tedy nezaplatil. V tu chvíli ano, je to krádež a já jsem zloděj.
Jen podezření
Pokud ale syn začne něco jíst ještě před zaplacením, je tu maximálně podezření. A protože u nás platí presumpce neviny, ochranka by měla počkat na chvíli, kdy projdu pokladnou. Teprve potom se ukáže, jestli se podezření potvrdí, nebo jestli zboží normálně zaplatím a jsem v pohodě.
Radši být za zloděje
Respektuju, že ochranka v obchodech může mít na konzumaci zboží různý pohled. Já ale zastávám názor, že než aby byl malý nepříjemný, křičel a obtěžoval ostatní nakupující, radši mu ten rohlík dám ještě před zaplacením. V tu chvíli mě klidně můžou považovat za potenciálního zloděje. Je mi to jedno. Pro mě je to přijatelnější než nákupní peklo.
Nikdy se mi nestalo, že bych zkonzumované zboží zapomněl nahlásit, nebo že bych ho snad záměrně zapřel. A ani to nemám v plánu. Takže po dobu nákupu možná vypadám podezřele. Ale jakmile projdu pokladnou, podezření padá. A je pro mě přijatelnější být za „pomyslného zloděje“ než deset minut snášet, jak syn ničí život mně i ostatním.
