„Pohlídáme rádi, ale nejsme vaše bezplatné chůvy,“ upozornili mě prarodiče

Je fajn, že když potřebujeme pohlídat děti, stačí zavolat mým rodičům. Roky vše fungovalo parádně. Sami se nabízeli, sami navrhovali různé výlety nebo víkendy. Poslední měsíce ale jejich nadšení tak nějak opadá – dost možná proto, že v porovnání s předchozími roky je toho hlídání mnohem víc. Ne, není to proto, že bych toho začal nějak zvlášť zneužívat; prostě se to tak sešlo a poslední měsíce byly opravdu zápřah.

Stačilo zavolat, stačilo napsat a až na pár výjimek vždycky vyhověli. A tak teď, když jsme měli pracovní povinnosti, soukromé aktivity, vlastní plány, dělali jsme totéž – prostě jsme napsali nebo zavolali a už tak nějak očekávali kladnou odpověď. Ano, ta přišla vždycky, dost možná i proto, že jsme možnosti dát prarodičům na hlídání vnoučata nijak nezneužívali.

A nezneužívali jsme toho ani nyní. I když kladná odpověď přišla zase, bylo poznat, že není tak radostná jako dřív – a že jsem měl pravdu, se potvrdilo hned, co jsem je k jejich babičce a dědovi přivezl. Nezůstalo to totiž bez odezvy.

Domlouvali jsme, do kdy je budou mít, co všechno je potřeba, kde a jak si je vyzvedneme. Vše odsouhlasili, ale potom to přišlo:
„Pohlídáme rádi, ale nejsme bezplatné chůvy,“ upozornili mě prarodiče. Chvíli jsem nevěděl, jestli si říkají o peníze, nebo mě chtějí upozornit, že už k nim dávám své děti nějak moc často. Bylo to naštěstí to druhé.

Obratem jsem vysvětlil, že to určitě není žádné zneužívání, že nevyužívám jejich dobré vůle ani toho, že mají vnuky rádi. Že se to poslední dobou jen sešlo a prostě by mi přišlo vhod, kdyby si je vzali na starost, kdyby mi je pohlídali. Samozřejmě to pochopili.

Chápu, že toho na ně asi už bylo moc a že v tom začali spatřovat nějaký záměr nebo kalkul. A mají pravdu: chvíli to opravdu vypadalo, že je mám místo chůvy – a nemusím přitom platit ani korunu. Ale tak to není. Chůvu nechci ani nepotřebuji, se svými dětmi chci být co nejvíc. Jenže i já i moje partnerka máme pracovní a osobní povinnosti a občas chceme být taky sami, mít čas pro sebe.

Dítě nemá být koule u nohy; být s ním 24/7 prostě není nezbytné. A babička s dědečkem jsou rádi, když mají vnuky u sebe. A bude to tak i nadále – jen musím trochu upravit své plány a přestat spoléhat na to, že mi vždycky kývnou. Ano, pravda, kývnou, ale už to nebude s takovým nadšením jako dřív. Nerad bych, aby z jejich strany vznikly pevné, striktní mantinely; to by mohl být vážný problém.

Jsou rodiny, které tuhle možnost nemají – prarodiče o vnoučata nestojí, nebo bydlí na druhém konci republiky. O to víc bych měl být vděčný za to, co mám.