Článek
Oni mají své postoje, názory a výchovné metody — a my také. Nemyslím si, že je něco špatného na tom, když prarodičům řekneme, co si nepřejeme, co neradi vidíme a čeho by se bylo fajn vyvarovat. Myslel jsem si, že jsme dospělí lidé. Nešlo o žádné velké výtky, jen o určité upozornění na věci, které se nám nelíbí.
Vzali to v pohodě
Šlo o to, že náš syn u prarodičů jí až příliš sladkostí. Ne že by u nás nemohl mít žádné — samozřejmě si čas od času něco dá. Ale tam je to vyložený extrém. Pochopitelně mu nezakazujeme zmrzlinu ani bonbon, když na ně má chuť, jenže všechno má své meze. Cukrovinky jsou sice dobré, ale nejsou příliš zdravé; to ví každé malé dítě.
Jenže u babičky s dědou tahle pravidla přestávají platit. Sladkosti jsou v jejich denním jídelníčku všudypřítomné, neomezené a někdy dokonce slouží jako výchovná metoda. A právě to mi vadilo, a tak jsem jim to klidně, taktně a opatrně naznačil: že jsem rád za hlídání, že se syn vrací vždycky nadšený, ale že by bylo fajn, kdyby se sladkostmi přece jen trochu brzdili. Odpověděli, že žádný problém, a vypadalo to, že si rozumíme.
Ne, nepohlídáme
Považoval jsem to za vyřešené, že je vše v pořádku a máme jasno. Ale nebylo. Na první pohled sice reagovali v pohodě, ale byl to jenom zdánlivý souhlas. Když jsem je nedávno znovu poprosil o hlídání, odmítli mě. Vždycky jsem chápal, když nemají čas, práci, své zájmy nebo koníčky — jenže tentokrát to bylo jiné.
Dostal jsem studenou sprchu: prý nepohlídají, protože jejich výchovné metody považujeme zjevně za špatné a sladkosti, kterými chtějí syna potěšit, také. Raději to tedy nebudou riskovat, aby z něj nevyrostlo „něco špatného“, a ať se o tu správnou, nejlepší výchovu postaráme my sami. Kroutil jsem hlavou — jak tohle může někdo říct? No, může: ten, kdo je dotčený a uražený.
Můžete skoro vše
Nikdy jsem jim do ničeho nemluvil a ve všem jim nechával volnou ruku. Jen mi přišlo, že sladkostí je nějak moc, tak jsem na to taktně upozornil. A oni, dospělí lidé, se urazí. Jsou ješitní, jako kdybych jim celé odpoledne sepisoval soupis věcí, které se mi nelíbí. Ano, bez problému bych jim vytkl sto drobností — ale proč? Jsou to babička s dědou, a tak ať si vše dělají, jak chtějí. Jen bez sladkostí, nebo alespoň v omezené míře.
Takže teď má syn sice babičku a dědu, ale pohlídají ho až tehdy, kdy zakopeme válečnou sekeru. A dobře vědí, že ustoupím já, protože já jsem ten, kdo potřebuje hlídání. Ano, dosáhli svého — bohužel.
