Článek
Že bych byl nějaký zloděj, co se rozhodl něco ukrást? To ani omylem. Proč taky — když něco chci, koupím si to. Když na to nemám, nekoupím. Ale že bych něco „zapomněl“ zaplatit nebo se snažil něco propašovat? To fakt ne.
Vybírám si oblečení
Šel jsem do obchodu vybrat pár nových kousků do šatníku. Výběr docela fajn, ceny slušné, tak koukám, beru, zkouším. Něco se mi líbí, beru to. V ruce nesu vybrané věci a vedle toho i svůj svetr, který jsem si sundal, protože v prodejně bylo vedro jak v sauně.
Mířím rovnou k pokladně. To, co jsem si vybral, hodím na pult, ať prodavačka sundá ramínka, namarkuje a dá do tašky. Čekám, připravuju kartu… a najednou se vedle mě zjeví její kolegyně.
„Ještě svetřík“
Vidí, že čekám na markování, přistoupí ke mně a začne mi z ruky doslova rvát můj svetr se slovy, že jsem „zapomněl“ dát k zaplacení ještě svetřík a že mi pomůže.
Jenže to je můj svetr. V tom jsem přišel. Ten přece platit nebudu. Jenže ona se nenechá odbýt. „Je to ten samý, co tu prodáváme,“ namítá.
Jo, to je možné — já ho mám odsud, ale už nějaký ten pátek. A navíc: nemá visačky, nemá žádné ochranné prvky, nic, co by pípalo v rámu. To jí říkám už dost naštvaně, protože zaprvé mi nebude sahat na moje věci, a zadruhé si nenechám naznačovat, že něco kradu.
Tak jdeme na kamery
Ona si jede svoje — prý je to svetr z obchodu a já se ho snažím nenápadně pronést ven. Tak jí navrhnu jednoduché řešení: „Dobře. Tak se pojďme podívat na kamery. Ať je jasné, v čem jsem do obchodu přišel.“
A fakt. Zavolala ochranku. Po chvíli přišel chlap z ochranky a na mobilu ukázal fotky z kamer: já, jak vstupuju do prodejny… ano, v tom mém svetru.
Chlapovi to přišlo vtipné, druhé prodavačce taky. A ta, která si to nenechala vymluvit, se mi s viditelným studem omluvila. Jasně, člověk se může splést. Ale nemusela se u toho chovat, jako by byla neomylná.
