Článek
Teď se totiž objevují zprávy, že i lidé s vyšším příjmem začali řešit slevové akce. A já se ptám: co je na tom tak divného? Vždycky jsem si myslel, že je to úplně normální, běžná věc. Ale očividně to tak není. S přáteli jsme se v hovoru dotkli zdražování a toho, že prý i ten, kdo peníze má, už musí šetřit. A v našem debatním kroužku u piva jsem byl jediný, komu na tom nepřišlo nic divného. Myslel jsem, že skromnost je základem života. Je samozřejmě dobré mít peníze na vše, co chci, ale není ideální je rozhazovat.
Zchudli jsme?
Inflace je jedna věc a realita kolem nás věc druhá. Ano, musím uznat, že některé položky v supermarketech zdražují a že za ně musím zaplatit víc než dřív. Netýká se to třeba masa nebo instantní kávy, která stojí v akci pořád kolem stovky. Podobně slušně jsou na tom stále i uzeniny, které se dají koupit v akci za dvacku za deset deka.
Ale jsou položky, jako třeba máslo nebo vejce, které vycházejí dráž. A někdy, vlivem Vánoc či Velikonoc, mohou jejich ceny stoupat až k astronomickým hodnotám. To je ale často způsobené tím, že se obchodníci snaží urvat, co se dá. Občas se pak setkávám i s tím, že zatímco cena zůstává stejná, obal je nový, balení menší a tedy za stejnou cenu dostanu méně produktu.
Zároveň je tu druhá strana mince: mzdy postupně rostou, a tak je logické, že ruku v ruce s tím jdou nahoru i ceny potravin. Mě nakonec hlavně zajímá, kolik si za svou měsíční mzdu koupím věcí oproti minulosti. A v tom jsem zhruba na stejné úrovni jako dřív, takže v pohodě.
Řešil bych slevy, i kdybych byl milionář
A teď se dozvídám, že Češi chudnou a dokonce i ti, kdo mají slušný příjem, musí hledat zboží ve slevách. Prý se dokonce ve slevě prodalo 64 procent hodnoty zboží. A já se ptám: co je na tom, proboha, divného? Vždyť jde o základní nákupní uvažování, které by mělo být automatické pro každého. Bez ohledu na to, jestli bere mzdu minimální, nebo nadprůměrnou.
„Řešil bych slevy, i kdybych byl milionář,“ překvapil jsem tím v rozhovoru. A má to prosté a logické vysvětlení. Ty peníze jsem si vydělal vlastním úsilím a dřinou. Tak proč bych je měl zbytečně vyhazovat oknem? I když jich mám dost, pořád jsem je získal svou pílí a nechci o ně jen tak přijít.
Ano, mám výhodu
Oproti člověku s minimální mzdou jsem samozřejmě ve výhodě. Ten si kafe za dvě stě, nebo kilo masa za stejnou cenu, případně deset deka šunky za čtyřicet korun, nejspíš nikdy nekoupí, protože by mu to narušilo rodinný rozpočet. Já si to koupit můžu, aniž by mě to nějak citelně zasáhlo. Ale neudělám to – proč taky? Nedovedu si představit, v jaké krajní nouzi bych musel být, abych slevy vůbec neřešil. A hlavně, v dnešní době, kdy jsou města prošpikovaná supermarkety, není problém přejet o pár stovek metrů dál a najít výhodnější nabídku.
Ano, bohatý člověk má při nákupech výhody, může si kdykoli koupit, na co má zrovna chuť, bez ohledu na cenu. Ale opravdu mu to dává smysl? Paušál na telefon také nemá zbytečně nejdražší, u energií mu taky záleží na ceně, pojistku na dům nebo auto si sjedná tak, aby byla co nejvýhodnější. Proč by se tedy měl v obchodě chovat jinak? Pár ušetřených tisícovek měsíčně znamená příspěvek na fajn dovolenou. Stačí k tomu jediné: hlídat výrazné barevné cenovky. Proč to tedy nedělat?
