Článek
Tak přesně tenhle názor jsem nedávno slyšel. Neexistuje žádný konkrétně stanovený čas, jak dlouho má host konzumovat svou objednávku. Je na každém, jak dlouho bude pít své kafe, pivo nebo jíst svůj oběd. No, vlastně, je to pravda. Jestli to někdo do sebe nahrne za dvě minuty, zatímco druhý si vše vychutnává minut patnáct, je každého věc.
Ale proč bych to dělal?
Dobrá, řekněme, že je to jen a pouze moje věc, jak dlouho chci u jednoho nápoje nebo jednoho jídla sedět. Nikdo nestanovil žádný přesný čas, za jak dlouho se má vypít pivo, sníst řízek s bramborovou kaší nebo vypít jedno espresso či cappuccino. Ale zároveň je třeba si položit otázku – proč bych to dělal nepřiměřeně dlouho?
Pokud se jdu do restaurace občerstvit, nejdu tam jen proto, abych si doma nemusel nic připravovat. Jdu tam také proto, abych si pochutnal. Abych si dal dobře ošetřené a správně načepované pivo z tanku, na které žádné lahvové mít nebude. Abych si dal výběrovou kávu, kterou doma bez profesionální výbavy nikdy nepřipravím v takové chuti a kvalitě. Abych si dal oběd, se kterým se nemusím půl dne „patlat“ v kuchyni, a přitom si na něm pochutnám.
A kde je požitek z chuti?
Do restaurací chodíme proto, abychom si ušetřili čas a starosti s vařením, ale i proto, abychom si pochutnali. Nikdo nebude chodit tam, kde je jídlo hnusné, pivo zvětralé a káva podprůměrná. Aby však byl požitek z chuti čehokoliv dokonalý, je třeba myslet i na teplotu daného nápoje nebo jídla.
Ano, jistě, můžu pít pivo nebo kávu třeba hodinu. Klidně můžu jíst jídlo přes půl hodiny. Ale kde je potom ten požitek z chuti? Jak si pochutnám na kávě, kterou budu místo optimální teploty usrkávat ledovou? Jak mi má chutnat pivo, které bude po hodině teplé a zvětralé? A co jídlo – studená omáčka táhnoucí se po talíři a tvořící škraloup na povrchu, to je úplný gastronomický zážitek.
Nelžeme si do kapsy
Pravda, nikdo nikomu nestanovuje, jak dlouho má konzumovat své jídlo a pití. Ale nelžeme si do kapsy, že záměrné zdržování je ku prospěchu. Realita, proč to děláme, je jiná. Potřebujeme někde přečkat nějaký čas, nemáme kde uskutečnit pracovní schůzku nebo hledáme místo na práci. A restaurace se jeví jako fajn místo. Je tam teplo, klid, a když hodinu srkáme kafe, pronájem místa u stolu nás stojí jen pár desítek korun. A čím déle ho pijeme, tím se ta hodinová platba vlastně snižuje.
Realita je taková, že vás patrně nikdo nevyhodí; personál se bude v rámci profesionality stále tvářit mile. Ale faktem je, že jako host té restauraci absolutně nic nepřinášíte. Restaurační byznys je o hostech, kteří konzumují tak, aby jim pivo nezteplalo, omáčka se nesrazila a kafe nevychladlo. Tohle jsou praví restaurační hosté.
