Článek
Dlouhých 14 let trvalo, než jsme znovu získali titul mistrů světa. Ten letošní je o to cennější, že se nám to povedlo na domácí půdě. Nezbývá než našim hokejistům pogratulovat. Gratulaci si však zaslouží také Švýcaři. Ve finále nám byli rovnocenným soupeřem. A i když prohráli a v jejich tvářích bylo vidět zklamání, zachovali se jako chlapi. Nikam neutíkali a po celou dobu si na krku ponechali své stříbrné medaile. I když je jasné, že by tam radši měli ty zlaté. Za toto, palec nahoru, chlapi. I vy jste borci!
Jako v Naganu?
Začalo se mluvit o tom, že mnozí v rámci letošního šampionátu prožili své „Nagano“. Jednalo se především o mladé fanoušky, kteří slavný rok 1998 nepamatují. A ten letošní, rok 2024, pro ně má být takovým alternativním Naganem. No, pravda, atmosféra byla skvělá a ti fanoušci, pro které je to první titul mistrů světa, museli být uneseni atmosférou i cestou našeho týmu. Ale my, pamětníci, vím, že Naganu se letošní šampionát pořád nevyrovná.
Ani náhodou!
Tohle nebylo žádné Nagano. Tohle byl naprosto normální šampionát, jako kterýkoliv jiný. Čeští fanoušci se naplno semkli až v neděli. Až v rámci finálového zápasu. Jinak vše probíhalo tak, jako roky předtím. To, že některá města nainstalují na svá náměstí velkoplošné obrazovky, nebo že Penny Market zavře už v 19:00, z toho žádné Nagano neudělá.
My, co Nagano pamatujeme, dobře vzpomínáme na to, jak to bylo. Děti školou povinné chodili místo výuky sledovat hokejové zápasy. V té době bylo ve škole pár televizí, a tak se dítka scházela v tělocvičnách nebo větších učebnách, kde sledovala přenos. Na koho se nedostalo, měl ve třídě alespoň zapnuté rádio a fandil bez obrazu. Bylo snad letošní rok ve školách něco podobného?
To stejné panovalo i v mnoha zaměstnáních. Když hráli naši, vše se zastavilo. Zaměstnanci místo práce sledovali hokej. A fandili. Navíc ten časový posun, muselo se vstávat brzy ráno, nebo se zápasy sledovaly dopoledne. A my jsme si ten čas našli. A nikdo to neřešil, nikdo nás za to netrestal.
A letos? Základní skupina žádné emoce nevyvolala, ani první vyřazovací souboje. Dokonce a ni zápas se Švédy nevyvolal nějakou extra vlnu zájmu. Až finále. Až neděle večer. Říká se, že lepší pozdě než nikdy. Pravda, alespoň jeden den jsme vytvořili atmosféru, která byla v Naganu každý náš zápas. I to se cení. Ti, co Nagano nezažili a první úspěch našeho týmu slavili až letos, museli být z nedělního večera nadšeni. Ale jim vzkazuji – v Naganu byla stejná atmosféra úplně každý zápas. Svět se v ČR zastavil každý hrací den. Ne jenom ve finále. I tak ale bylo naše letošní tažení pro zlatou placku skvělé.
