Článek
Nejsem žádný exot, který by si na kole hrál na závodníka trénujícího na Tour de France. Jezdím proto, že mě to baví a chci se hýbat. Trasy si proto plánuji výhradně po cyklostezkách; pokud vedou po silnici, volím jen ty nejnižších tříd, kde projede pět aut za hodinu.
Nejenže nechci autům překážet – silnice jsou primárně pro ně –, ale také se mám rád a nejsem sebevrah. Do hustého provozu bych se sám nikdy neodvážil.
Je to nebezpečné
Jezdím autem, na motorce, na kole i na koloběžce a tvrdím jediné: vždycky jde o vzájemný respekt a ohleduplnost. Nikdy by mě nenapadlo dělat někomu naschvály, plést se mu do cesty nebo vyvolávat rizikové situace. Jedu tak, abych dojel bezpečně do cíle, nikoho nebrzdil, nepřekážel a neublížil.
Bohužel totéž se nedá říct o některých cyklistech, které potkávám zpoza volantu auta. Překážejí, motají se, nerespektují předpisy, dělají naschvály. Já se vytočit nenechám, jsem kliďas, ale chápu, že někoho to frustruje a pak si zlost vybíjí na všech – bohužel i na mně. Těsné předjíždění, sprška z ostřikovačů… to je už kolorit. Když se k tomu přidá nedání přednosti v jízdě, jde mi vyloženě o život.
Slečno, vy neznáte dopravní značky?
Jedu po staré děravé, skoro nepoužívané silničce. V dálce vidím úzký most pro jediné auto. Mám štěstí: stojí přede mnou modrá čtvercová značka s bílou šipkou v mém směru a červenou v protisměru. Přednost mám tedy já. Žádné auto v dohledu, a tak vjíždím na most.
V dálce se objeví auto. Jsem už na mostě a předpokládám, že se nikam cpát nebude – vidět mě musí, značku také. Pokračuji pomalu dál, ale najednou si všímám, že auto nezpomalilo. A skutečně: vjede na most, já instinktivně beru za obě brzdy, řidička dupne na pedál taky. Zastavíme pár decimetrů od sebe. Začnu gestikulovat a ťukám si na čelo.
Řidička stahuje okénko, popojedu k ní. „Slečno, vy neznáte dopravní značky?“ hubuji dívku, která mě málem smetla. Odpoví, že značky zná, ale myslela, že to stihne, a že přece nejsem tak hloupý, abych si zkoušel souboj s autem, když je jasné, že bych to odnesl já. Prý bych měl mít rozum a uhnout, pokud nechci riskovat zdraví. Nevěřícně na ni koukám s otevřenou pusou a v hlavě mi šrotuje, jestli to myslí vážně.
Potřebujeme tedy značky?
Jestli někdo opravdu spoléhá na to, že slabší uhne, protože nechce zemřít, měl by okamžitě přijít o řidičský průkaz. Značky na silnicích máme právě proto, aby neplatilo právo silnějšího a bylo vždy jasné, kdo má přednost. A že to občas vyjde na cyklistu, s tím musí motorista počítat. Tentokrát se nic nestalo, kromě leknutí na obou stranách. Ale co když příště nějaký cyklista tolik štěstí mít nebude?
