Článek
Byli jsme na pouti – v místě, kde řve hudba, platí se za předražené atrakce a kde jsou stánky se vším možným, co lze označit za pochybnou kvalitu za vysokou cenu. Prostě takhle to na poutích a podobných akcích chodí. Provozovatelé atrakcí i stánkaři tam jedou s cílem prodat co nejvíc, vydělat co nejvíc. Takhle to je.
A my jako jejich potenciální zákazníci samozřejmě máme na výběr: nejenže tam nemusíme vůbec chodit, ale nemusíme si tam ani nic kupovat. Tak jednoduše nabídka a poptávka funguje. Jestli nebudou mít kšeft, jejich hamižnost dlouho nevydrží a příště to bude levnější. Pokud kšeft mají a zákazníci se hrnou, nemají přece důvod zlevňovat.
Bramborové spirálky
Jeden ze stánků nabízel bramborové spirálky. Pro představu: jde o jednu bramboru nařezanou do spirály, napíchnutou na špejli a osmaženou v oleji – chutná to jako domácí bramborové chipsy. Ano, je to opravdu dobré; problém je jen v tom, kolik to stojí.
Jedna taková bramborová spirálka – tedy jediná nakrájená a osmažená brambora na špejli – se prodávala za stovku. I mně to připadá hodně, ale je to věc stánkaře a samotných zákazníků. Jak říkám, nabídka a poptávka. Takhle jednoduché to je.
Tak mi to za tyhle prachy prodáte?
Stojím u stánku a syn mě zatahá za ruku, že by si jednu dal. Je jasno: je to drahé, ale koupím to, cenu akceptuji. Začnu šmátrat v kapse a hledám peněženku. V tu chvíli zaslechnu za sebou pána, který si neodpustí několik hanlivých slov na adresu prodejce – zlodějina, hanba, okrádání – a nahlas počítá, kolik stojí jedna brambora a příprava spirálky.
Dopočítal se k maximálně pěti korunám: cena brambory plus náklady na smažení, řezání a sůl. Prý za stovku by si těch spirálek doma udělal klidně dvacet. Ano, počty mu sedí – matematika základní školy. Obrátím se na něj: „Tak mi to za tyhle prachy prodáte?“ usadím kverulanta u stánku s bramboráky. Zalapá po dechu a zamumlá, proč by mi to měl za pětikorunu dávat, když přece nic neprodává a nic nenabízí.
A takhle je to vždycky
Tihle přepočítávači mě pokaždé pobaví. Vždycky přesně vědí, že je někdo hamižný zloděj, a hned ví, za kolik by to dokázali vyrobit oni sami. Není žádným tajemstvím, že brambora přijde na jednotky korun a s trochou oleje, tepla a soli jste na pětikoruně. Jídlo připravené doma bude vždy levnější – to není nic nového.
Jenže ten pán ve stánku to nedělá pro zábavu nebo pro vlastní chuť. Je to jeho kšeft a mně je úplně fuk, jak si to spočítá. Spíš by mě zajímalo, za kolik by to prodával onen nadávající kverulant, kdyby ten stánek patřil jemu. Choval by se jako běžný podnikatel chtějící zisk a držel podobné ceny, nebo by „myslel na lidi“ a prodával jednu bramboru třeba za dvacku? Myslím, že odpověď znám.
