Článek
Ano, jsem si vědom toho, že někteří senioři se mohou cítit opuštění, že si nemají s kým povídat, a tak hledají jakoukoli příležitost prohodit s někým pár slov – třeba v obchodě, ve frontě u pokladny. Přesně tohle se přihodilo i mně. No což, jsem slušný chlap, tak odpovím a pár vět prohodím, to není problém. Paní stála přede mnou, já za ní, a tak jsme aspoň využili krátký čas.
Komunikativní lidé
Mám ve svém okolí pár lidí, kteří jsou hodně komunikativní a dokážou začít hovor doslova kdekoli a s kýmkoli. Tahle paní staršího věku byla stejná. Beru – prostě je hovorná a chce si povídat. Já jsem pravý opak; oslovit cizího člověka, nebo si s ním dokonce povídat, když ho neznám, to bych nedokázal. Kdyby šlo o dívku, kterou bych chtěl oslovit a „sbalit“, možná bych do toho šel. Ale povídat si s někým cizím o nudných, běžných věcech? Proboha, proč?
Není mi moc příjemné bavit se s cizími lidmi. Když se se mnou někdo snaží navázat hovor, komunikuji jen ze slušnosti. Nemám tu povahu. Ale milou seniorku přece nepošlu k šípku, a tak jsem tu konverzaci – trvající asi pět minut, než fronta postoupila – prostě udržoval.
Už nemám čas se tu s vámi vybavovat, babi
Když se dostala na řadu, její povídání na chvíli skončilo. Měla dost starostí – načíst slevovou kartičku, narovnat zboží do tašky, zaplatit. Myslel jsem, že se rozloučí a půjde. Šeredně jsem se spletl. Čekala tam na mě. Zatímco jsem skládal nákup zpět do košíku, stála vedle a pořád mluvila.
„Už nemám čas se tu s vámi vybavovat, babi,“ odpověděl jsem jí ve chvíli, kdy jsem se rozhodl rozjet s košíkem k autu. Slušně jsem se rozloučil a doufal, že mě dáma nebude pronásledovat. Naštěstí ne – hned se nalepila na jiného chudáka a začala něco vyprávět. Co, to už nevím; prchal jsem a jen z dálky sledoval, zda si mě neodchytí ještě u auta nebo u vracení košíku. Nestalo se, naštěstí.
Není mi to příjemné
Nejen tahle paní, ale i ostatní, kteří se chtějí vybavovat – zkuste pochopit jednu věc. Jsou lidé, kterým to prostě není příjemné, kteří se bavit nechtějí. Raději budou ve frontě mlčky stát. A to, že vám odpovídají, neznamená, že jsou na stejné vlně. Jen se snaží být slušní a je jim nepříjemné vás natvrdo odmítnout.
Vím, že poznat, kdo si povídat chce a kdo ne, je těžké. Ale když odpovídám jen krátce, jednoslovně přitakávám a nijak se do hovoru nezapojuji, nejsem ten správný partner, s nímž by si člověk zpříjemnil nákup. Jsem ten, kdo vejde, nakoupí, co potřebuje, a co nejdřív zase zmizí – bez potřeby navazovat sociální vazby.
