„V žádném případě, běžte si na autobus,“ odmítl jsem podivného stopaře

Dřív bylo úplně normální, že cesty byly plné stopařů. Pamatuji si vždycky páteční odpoledne, kdy mnoho studentů a studentek jezdilo ze škol tím způsobem, že se postavili k silnici a doufali, že jim někdo zastaví. Nebyli to ale jenom studenti, byli to i běžní lidé. Když potřebovali někam jet, šli takzvaně na stopa. Postavili se k silnici, zvedli ruku a doufali, že jim někdo zastaví.

Bylo to hodně o náhodě a štěstí. Někdy stačila minuta, jindy bylo potřeba čekat i desítky minut. Ale autostop fungoval – byla to možnost, jak se někdo mohl zdarma svézt, a pro řidiče zase varianta, jak si alespoň s někým na své cestě popovídat a neukousat se nudou.

A dneska? Když jedu autem, nikde žádný stopař. Je to opravdu rarita, někoho takového potkat. Ne, není to tím, že by je auta hned brala. Je to prostě tím, že stopaři nejsou. A důvodů k tomu může být celá řada. Určitě tu je obava o život nebo zdraví. Dříve se to tolik neřešilo, ale dnes by byl málokdo ochotný sednout do auta k někomu cizímu. A platí to i naopak – kdo by vzal do svého vozu někoho, kdo stojí u silnice?

Také máme vlastní auta, je mnohem jednodušší se dostat z bodu A do bodu B. Anebo, když zůstaneme někde trčet, vezmeme mobil, zavoláme rodině nebo přátelům a ti pro nás svým autem obratem zajedou. Nebo si snadno přes mobil můžeme objednat i taxi. Ať už klasicky přes dispečink, nebo pomocí mobilní aplikace.

S chytrým telefonem si navíc můžeme jednoduše vyhledat trasu autobusem nebo vlakem, s jistotou, že nás navigace dovede až na nejbližší zastávku. Prostě, dnes už nejsme při cestování odkázáni na náhodu. Máme spoustu jednoduchých možností, jak se někam dopravit i bez autostopu.

Sice jich moc není, ale občas se stopaři objeví. Já jednoho takového potkal, bohužel. Ale nikoli u silnice, kde bych měl jednoduchou možnost ho minout – prostě nenavazovat oční kontakt, dělat, že ho nevidím, a jet dál. Ideální způsob, jak neriskovat. Ne, skutečně bych nikoho cizího do auta nevzal. Ať si svou situaci holt vyřeší sám, možností je spousta, popsal jsem je výše.

Jenže tenhle nestál u silnice, šel na to chytřeji. Pohyboval se v prostorách čerpací stanice, kde jsem zastavil, a oslovoval řidiče, kteří tankovali nebo se občerstvovali, zda by ho nesvezli. Tvrdil, že stopování u silnice k ničemu nevedlo, a tak to zkouší tímhle způsobem.

Jak to vím? Protože přišel i za mnou, požádat mě, zda bych ho nezavezl. Na první pohled vypadal zvláštně, takový podivín. Jsem si jistý, že takovému člověku bych u silnice rozhodně nezastavil. Moje odpověď tedy byla rázná a stručná:
„V žádném případě, běžte si na autobus,“ odmítl jsem ho.

Vzápětí jsem mu chtěl vysvětlit, kde najde zastávku – je asi kilometr odsud. Ale očividně o to nestál. Jeho cílem bylo jet s někým v autě. Zvláštní. Možná nemá peníze na autobus, možná miluje autostop, anebo to byl prostě jenom podivín. Ale to už není můj problém. Každopádně, když chce někdo cizí jet s někým cizím v autě, měl by zanechat opravdu dobrý první dojem.