Článek
Každá doba měla svoje a (ne)dokonalost každého rodiče prověří až praxe. Může mít načtených stovky knih, shlédnutých stovky hodin videí. Může mít absolvované desítky seminářů a stejně, když to nastane, žádná teorie nepomůže. Je samozřejmě dobré mít nějaký ten teoretický základ, vědět od čeho se odrazit, ale konkrétní rozhodnutí bude vždy spojeno s tím, jak to sami cítíme.
Jak jsem byl vychován?
Když by to měla být jednoslovná odpověď, myslím si, že jsem byl vychován dobře. Mám od rodičů základy slušného chování, úcty, etiky i etikety. Umím stolovat, chovat se k ženám, jsem gentleman. Mám své názory, nelžu, věřím v pravdu a spravedlnost, nesnáším křivdu. No, zní to jako bych byl vychováván ideálně.
Ale po těch letech to tak necítím. Výchova mých rodičů prostě měla své mouchy. Stále se ohlíželi na to, co o nich a o mně řeknou ostatní. Základem výchovy byly disciplína a drezura. Důvod, proč jsem se vždy choval tak, jak mám, byla úcta k autoritě. K mému otci a matce. Moc se toho u nás nevysvětlovalo, když se zavelelo, muselo to tak být. Když došlo k prohřešku, přišel fyzický trest. Mnohdy jsem už ani nepřemýšlel proč, prostě jsem přijal fakt, že to tak mělo být, protože to chtějí rodiče.
Teď jsme dál
Ne, nejsem žádný propagátor volné výchovy. Ale vychovávat strache také není ideální. Zařvat, dupnout, dát facku, naplácat na zadek. To umí každý, na to není třeba žádné dovednosti. A je to také to nejjednodušší. Ne, nezazlívám mým rodičům, že tenhle styl výchovy praktikovali. On byl úplně běžný, dělal to každý. Naopak by byli za exoty, přijít s něčím pokrokovějším.
Dnes ale máme na výběr, můžeme si zvolit, co považujeme za správné. Za odpovědné, férové. Můžeme si to řvaní i ten fyzický trest nechat v záloze na úplné extrémy, třeba to ani nikdy nebudeme muset použít. Ale neměla by se z toho stát norma, nejjednodušší řešení, které sice funguje, ale nic nepřinese.
Ne, nechci radu
To je důvod, proč v otázkách výchovy neposlouchám svou matku. Je sice věkově starší, sice už vychovala dvě děti, ale pouze jediným výchovným stylem, který byl v té době normou. Nepotřebuji se jí ptát, nepotřebuji radu, protože přesně vím, jaká bude. Poradí mi to jediné, co umí, s čím ona měla úspěch. Radši zkusím něco jiného, k tomu mlácení se přece můžu vrátit vždycky.
Nemyslím si, že by se fyzické tresty na dětech nějak extrémně podepsaly. Děti jsou adaptibilní, postupem času to vezmou jako normu. Své rodiče budou mít v lásce i tak. Ale, až odrostou, začnou o tom přemýšlet. A budou na tom jako já. Možná si řeknou, že to nebyl úplně nejlepší styl výchovy. Nebo nastane pravý opak. Budou své děti vychovávat úplně stejně, bohužel.
