Článek
Ne každý vydrží celé dopoledne bez jídla a ne každý se o polední pauze stravuje v restauracích. Je hodně lidí, co si prostě během dopoledne zakousnou svačinu, a v poledne si dají svůj oběd z krabičky. A přesně takový jsem já: rád jím pravidelně, a tak se bez svačiny neobejdu. A oběd? Než dávat skoro 200 Kč v restauraci, to si radši vezmu jídlo z domu, které vyšlo na pár desítek korun.
Kde mám svačinu
Když nám konečně dali na patro do kuchyňky lednici na naše jídlo, uvítal jsem to. „Sláva, tohle bylo opravdu potřeba,“ jásal jsem. Řád lednice byl jasný: každý si své jídlo podepíše a jídla, která zde zůstanou v pátek po pracovní době, budou bez milosti zlikvidována. No, chvíli to fungovalo, ale pak nastal problém. Spousta lidí si jídlo neoznačila, a pak začaly boje, co je čí.
No, a ještě se objevila věc číslo dva. I ti, kteří měli svačinu podepsanou, o ni přišli. A to se bohužel několikrát stalo mně. Asi vypadala moc lákavě, asi vypadala moc chutně, že mi ji někdo odcizil. Bylo jasně napsáno, viditelně, že patří mně. Přesto zmizela. A ne jednou, že by to byla náhoda. Zmizela mi několikrát. Holt někdo se rozhodl, že si pochutná místo mě.
Já si tě najdu
Netuším, kdo z patra to byl. Při činu jsem nikoho nechytil, ani jsem neviděl, že by moje jídlo někdo jedl. Ale rozhodl jsem se, že se prostě pomstím. Jak? Jednoduše. Jsem milovník chilli papriček a doma mám několik těch nejpálivějších na světě. Tak jsem je nasekal na miniaturní kousky a obohatil jimi svou svačinu. Ať si dotyčný pořádně pochutná.
Hezky jsem je tam schoval, aby nebyly vidět; cítit také nebyly, takže je zlodějíček objeví až ve chvíli, kdy si kousne. To bude zírat, to bude překvapení. A rozhodně mu to nepřeji. I já jako milovník chilli mám s pár kousky co dělat. A netrénovaný člověk? Ten bude vyloženě trpět.
Poznal jsem ho
Doufal jsem, že ten den mi svačina zmizí. A taky že jo. Když jsem si pro ni v obvyklý čas šel, byla pryč. Tak a teď ještě zjistit, kdo mi ji bere. To by nemělo být těžké. Pokud do ní dotyčný kousne, znamená to pro něj jediné: zrudnutí, slzy v očích, ohromnou pálivost v ústech. Buď ho najdu na toaletě, jak si vyplachuje ústa, nebo ho uvidím, jak jde ke svému místu zcela rudý a trpící.
Nebyl problém ho poznat. Byl to jeden z kolegů, který si vzal mou svačinu ven do kuřárny, kde ji snědl. Jasně, proto jsem ho neodhalil: já nekouřím, on to ví, takže věděl, že si ji tam může dát. Když jsem ho ale viděl zpátky na patře, celého rudého, očividně ne ve své kůži, jen jsem se k němu přichomýtl a řekl mu jednu jedinou větu: „To jsi mi měl, Kájo, říct, že nemáš rád pálivé…“
