Článek
Jsem hlava děravá – někdy jsem roztržitý a uspěchaný, takže se stane, že někde něco zapomenu. Občas mobil, jindy třeba peněženku. Naštěstí si většinou okamžitě vzpomenu. A pro všechny případy jsem si zařídil, aby mobil odesílal svou polohu a peněženka ji hlásila také, díky malému čipu. Když už mám takovou povahu, chci mít jistotu, že svoje věci zase najdu, nebo aspoň zjistím, kde jsou.
Káva a odchod
V kavárně jsem byl pracovně, na jedné krátké neformální schůzce. Vyřešili jsme vše potřebné, můj klient odešel. Já si dopil kávu, požádal o účet a zaplatil. Sbalil jsem věci a odešel. Až venku u auta jsem zjistil, že mi něco chybí – nemám svou peněženku. Bylo snadné odhadnout, kde je: v kavárně jsem s ní platil a u auta ji nemám. Na zemi neleží, nikde mi nevypadla. Jediná možnost – zůstala v kavárně, asi jsem ji nechal na stole.
Kontroluji kapsy, peněženka nikde. Dívám se po zemi, ale nikde mi nevypadla. Vytahuji mobil a v aplikaci ověřuji, zda mi čip v peněžence ukáže polohu. Ano – podle všeho je peněženka v kavárně. Vracím se tedy dovnitř a mířím ke stolku, kde jsem seděl.
Nic tady nebylo
Vstoupím do kavárny, dojdu ke stolku a nic na něm nevidím. Nádobí je už uklizené, peněženka nikde. Ani na židli, ani pod ní. Jdu tedy hned za obsluhou s tím, že jsem tu nechal peněženku, a ptám se, jestli ji nenašli. Obsluha však jen kroutí hlavou a tvrdí, že při úklidu stolu žádnou peněženku neobjevili.
Je to zvláštní. V kavárně jsem byl jen já a ještě u jednoho stolku, na druhém konci místnosti, sedí lidé. Vytahuji mobil, znovu otevírám aplikaci a vidím, že čip peněženky se stále hlásí přímo z kavárny. A já mám dvě možnosti.
Za minutu se vrátím a ta peněženka bude na stole
Ukazuji obsluze displej s aplikací a vysvětluji, že jediným stiskem mohu spustit akustickou lokalizaci – výrazný zvuk, podle kterého peněženku snadno najdu. Nechci však dělat rozruch, proto dávám obsluze druhou šanci.
„Za minutu se vrátím a ta peněženka bude na stole,“ říkám zlodějské obsluze, otočím se a zamířím na toaletu. Vykonám potřebu, umyju si ruce a vracím se zpět. Mířím ke svému stolku – a jako zázrakem na něm leží moje hnědá kožená peněženka.
Díky a na shledanou
Beru ji, strkám do kapsy a jdu k obsluze. „Asi jsem ji na stolku předtím přehlédl. Děkuji a na shledanou,“ naznačím, že považuji věc za vyřízenou a nechci ji dál rozmazávat. Venku mě napadne peněženku otevřít – a je v ní všechno, co tam má být. Peníze ani doklady nechybí. Uff. Aspoň tohle musím obsluze přičíst k dobru, i když se barista na chvíli nechal svést a udělal ze sebe zloděje.
