Článek
Veřejnou dopravou jezdím pravidelně a na revizora jsem narazil opravdu jen párkrát. Nemám s tím problém – lístek mám vždycky v pořádku. Nikdy by mě nenapadlo jezdit na černo. Zároveň ale nijak neodsuzuji toho, kdo tak jezdí. Je to jen a pouze jeho věc, já s tím problém nemám. Osobně bych na to neměl nervy ani svědomí.
Hlouček mladých
Jedu pár zastávek a potom přistoupí hlouček mladých lidí – čtyři chlapci a dvě dívky. Baví se, koukají do mobilů, prostě klasická mládež. A najednou za sebou slyším tu známou větu: „Kontrola jízdenek.“ Ohlédnu se a vidím, jak revizor skáče od jednoho cestujícího k druhému a cpe jim pod obličej svůj odznáček.
Cestující ukazují své jízdenky, kartičky, mobilní telefony. Postupně se muž s odznakem blíží i ke mně a já slyším, jak si mládež šeptá, že nemají jízdenky, co budou dělat. Z bezstarostných pasažérů je najednou skupina nervózních lidí. No, že bych udělal dobrý skutek? říkám si. Tak jo, přesně vím, jak na to. Jen doufám, že tuhle moji fintu revizor neprokoukne.
Už ji hledám
Příští zastávku stejně vystupuji, tak proč neudělat něco dobrého pro někoho jiného. Zvedám se ze sedadla, sunu se ke dveřím a revizor si toho všimne. Patrně si myslí, že mám v úmyslu zmizet. Skvělé, finta zabrala. Hned je u mě, ukazuje mi odznak a chce jízdenku. Vidí ve mně jasnou kořist a já mu svým tělem blokuji přístup k mládeži, která jede načerno.
Šmátrám po kapsách, vytahuji peněženku, dívám se do batohu. Stále opakuji, že jízdenku určitě mám, že někde musí být. Na revizorovi je vidět, že si myslí, že právě ulovil černého pasažéra. Ale kdeže – ty, co jedou bez jízdenky, kryji já. Blíží se zastávka, tramvaj brzdí, skoro zastavuje, a já konečně vytahuji lístek. Revizor ho zkontroluje, dveře se otevírají, mládež vystupuje, já si beru lístek zpět a vystupuji taky.
Moc vám děkujeme
Najednou slyším slova díků o tom, že jsem je všechny zachránil před pokutou. No, však proto jsem to dělal, pomyslím si. Vyzývají mě, abych chvíli počkal. Vytahují peněženky, vyklepávají drobné a skládají se mi asi na dvě stovky. Prý jako odměnu za můj dobrý skutek, za to, že jsem jim pomohl. Přiznám se, koukal jsem na ně s udiveným výrazem – to jsem nečekal.
Nechtěl jsem si to vzít, ale když na tom trvali, shrábl jsem to. Co je to dvě stě korun oproti několika tisícům, které by zaplatili na pokutě. Peníze jsem schoval, poděkoval zase já a každý jsme se vydali svou cestou – bez moralizování. Jejich vděk a finanční odměna mě utvrdily v tom, že vděčnost může být jejich silnou stránkou, i když jezdí na černo.
