Článek
Bezkontaktní platby jsou rychlé, jednoduché, bezpečné. Vždy se divím, jak někdo může raději používat hotovost, než aby ke čtečce přiložil svůj mobil, hodinky nebo kartu. Protože jsem oblibě hotovosti nemohl dlouho přijít na kloub, rozhodl jsem se, že ji vyzkouším. A byl jsem překvapen. Komfortnější to sice nebylo, ale ušetřil jsem nemalé peníze.
Jdeme pro hotovost
Peníze od zaměstnavatele mi chodí bezhotovostně na účet, takže nejprve musím k bankomatu, abych se k hotovosti dostal. Už první, co mě zaráží, je výše předvolených částek. Jedná se vesměs jenom o jednotky tisíc. Abych si mohl vybrat alespoň půlku výplaty, musím danou částku nacvakat ručně. V tu chvíli mi to říká, že lidé milující hotovost vybírají v podstatě jen drobné, tedy pár tisícovek. Tak jsem se přizpůsobil a bankomat mi vyplivl mých hotovostních 5 tisíc korun.
Berou ji všude
Na rozdíl od karet, které nemohu použít vždy, berou hotovost opravdu úplně všude. A také se s ní dá platit, i když nefunguje terminál. Tohle je asi ten největší benefit, jaký hotovost zatím má. Jinak je to placení spíše krkolomné. Vždy jsem musel v peněžence hledat odpovídající bankovku, prodejce ji buď zadal do pokladny, nebo spočítal, kolik mi má vrátit. Já si potom musel přepočítat, že částka sedí. Že by to celou transakci oproti pípnutí kartou nějak ulehčovalo, to se říct nedá.
Mám krátkodobý přehled
Benefitem hotovostního placení bylo rozhodně to, že jsem měl krátkodobý přehled o tom, kolik jsem už utratil a kolik mi zbývá. Počty to nejsou složité, když vidíte, kolik vám z pětitisícové bankovky v peněžence zbývá. To člověka často brzdí v impulsivních nákupech, protože reálně vidí, jak peníze ubývají. A nechce dávat a dávat další.
Na druhou stranu, dlouhodobý přehled nemám absolutně žádný. Zatímco u bezkontaktních plateb vidím, kde jsem utrácel, kdy, kolik a mnohdy také za co přibližně, v případě hotovosti nevím po pár týdnech nic. Jen to, kolik jsem si vybral. Vlastně se ani nedopočítám toho, zda jsem omylem nějakou tu stovku nebo tisícovku neztratil. Nebo zda jsem nebyl ošizen.
Mám morální blok
S hotovostí zjišťuji, že začínám mít morální blok v tom, si něco koupit. Vidím, jak peníze ubývají. Vím, že mám v plánu nějaké další nákupy a chci, aby mi na ně zůstaly peníze. Abych prostě znovu nemusel sólo do bankomatu, protože jsem si minule vybral málo. Při platbě hotovostí mi věci připadají tak nějak dražší. Je rozdíl někde odpípnout stovku za kafe, nebo tu bankovku opravdu vyndat a někomu ji dát. To už se mi moc nechce.
Stejné je to s útratou v hospodě. Po posezení s kamarády už jsem po pár pivech bezhlavě neobjednával rundu něčeho ostřejšího. Za prvé jsem si nebyl jist, zda na to budu mít, a za druhé bych musel vyndávat další a další peníze. Při platbě kartou mám jistotu, že finance mám a jejich odevzdávání až tak nevidím. U hotovosti ano.
Ušetřím, ale o pohodlnosti nemůže být řeč
U hotovosti jsem objevil překvapivý benefit. Kromě jistoty, že mi ji vezmou všude, jsem za ten týden ušetřil. Prostě mi nebylo po chuti odevzdávat další a další peníze, stejně jako jsem chtěl oddalovat chvíli, kdy budu na nule a budu muset k bankomatu. Pochopitelně bych si mohl vybrat více, ale nosit s sebou velký obnos? To radši ne.
Jinak byla platba s hotovostí spojena spíše s negativy. Neustálé vytahování peněženky a hrabání v ní, hledání drobných. Nutnost počítání správně vrácené částky. Žádosti o menší bankovky, nebo mince. Povinné cesty k bankomatu, když hotovost dojde. Jeho neschopnost vydat mi menší bankovky, takže platíte dvě piva dvoutisícovkou.
Po týdnu nevím, kde, za co a kolik jsem utratil. Při objednávkách z e-shopu jsem zaplatil k poštovnému pár desítek korun navíc, kvůli hotovostní dobírce. Platbu za elektřinu a plyn jsem stejně musel platit bezhotovostně, protože jít na poštu vyplňovat složenku, to jsem i v rámci hotovostního týdne prostě odmítnul.
