Staré zbraně v nové válce: Prakem a kuší proti kulometům

V rozbahněném pekle pak narychlo našly uplatnění i zbraně, které konstrukčně patřily do dávného středověku. Vedle rychlopalných kanonů s drážkovanou hlavní, zákopových minometů či velkorážných houfnic sloužily pěchotě i obyčejné vrhače projektilů často sestavené z toho, co muži zrovna měli po ruce. Způsob nasazení těchto „inovací“ nápadně připomínal staré kuše a obléhací katapulty. Valná většina takto provizorně sestavených zbraní se do dnešních dnů nedochovala. Svědectví o jejich používání tak vojenští historici nacházejí v písemných zápisech a na unikátních fotografiích.

Katapult ze středověku či primitivní kuše

V jarních měsících roku 1915 byl na úsek fronty kolem francouzské řeky Aisne přidělen americký dobrovolník Alan Seegar. V dopise svým rodičům popsal prapodivný katapult, jímž Němci vrhali kulaté granáty (Kugelhandgranate) do francouzských zákopů. Zjevně se nejednalo o žádné rychlopalné ani přesné vrhací zařízení, přesto díky němu dokázali ostřelovat protilehlé okopy z bezpečné vzdálenosti. Navíc – na rozdíl od střelby z pušek či polních kanonů – se jednalo o tichou zbraň a chyběl i záblesk po výstřelu, jenž by Francouzům umožnil její lokalizaci. Taktéž francouzští vojáci hledali možnosti, jak zvýšit „dostřel“ běžných pěchotních granátů. V zákopech se tak objevovaly primitivní vidlicové praky, k jejichž sestavení posloužily například duše ze starých pneumatik. Vedle těchto technicky jednoduchých zbraní sestavovali muži v modrých uniformách i silnější katapulty ze sofistikovanějších materiálů. Jeden ze sanitářů operujících na frontové linii pořídil fotografii vojáků, kteří s evidentně velkým úsilím napínají jedno z takovýchto zařízení. Rychlost střelby nemohla být nijak závratná, ale důležitým faktorem byl především zvýšený dostřel coby hlavní hnací motor většiny zákopových modifikací a improvizovaných vrhacích zbraní. Většina těchto vynálezů vyžadovala k obsluze minimálně dva muže, ale spíš víc. Především ve francouzské armádě se objevovaly i zcela obyčejné kuše, které mohl používat jediný voják. Tvořilo je klasické dřevěné tělo zbraně, ocelová ramena a tětiva (občas opatřená kapsou pro vložení granátu). Větší i menší kuše různé výroby a kvality dokázaly pod úhlem zhruba 45° střílet, respektive vrhat granáty do vzdálenosti několika desítek metrů, čímž překonávaly i nejsilnější vojáky. Fotografie zachycující několik takových zbraní pořízená v zákopech nedaleko městečka Souchez v severní Francii nápadně připomíná středověkou dílnu. Mechanické vrhače granátů i dalších výbušnin se však objevily i na jiných frontách. V jednom z vídeňských muzeí je k vidění železná rakousko-uherská kuše. Masivní ocelová ramena zakroucená do spirály musela obsluha natahovat pomocí kladky, což bezpochyby negativně ovlivňovalo kadenci. O nějakém širším použití tohoto vynálezu ale neexistují žádné záznamy. Některé zdroje však hovoří také o jiných mechanických zbraních, které se našim předkům mohly dostat do rukou.

V první polovině roku 1915 se na stůl pracovníků rakousko-uherského Vojenského technického výboru (k. u. k. Technische Militärkomitee) dostal nákres prototypu jednoduchého vrhače granátů, který navrhli konstruktéři společnosti Simon, Bühler & Baumann se sídlem ve Frankfurtu. Výsledky prvního testovacího vzorku při zkouškách však přítomné generály nenadchly – primitivní katapult vrhal granáty bez větší přesnosti a nenabízel ani nijak oslnivý potenciální dostřel. Přes to všechno si rakousko-uherské velení uvědomovalo, že podobnou zbraň by vojáci v zákopech jistě ocenili, a tak konstruktéři dostali několik týdnů na vylepšení celého konceptu. Po několika úpravách byla v německém Siegesdorfu odprezentována zdokonalená verze později zařazená do výzbroje jako M15 SBB Handgranaten-Wurfmaschine, tedy vrhač ručních granátů model 1915. Celá zbraň nápadně připomínala takzvaný „onager“, který poměrně úspěšně používali už legionáři ve starověkém Římě. V jednoduchosti lze funkci tohoto vrhače popsat jako obyčejnou pastičku na myši. Obsluhující vojáci připevnili do závěsu na konci kovového ramene katapultu běžný granát s kovovou násadou, které armáda dodávala pěchotním útvarům v dřevěných bednách po třiceti kusech. Tlačením vzad se napnula sada čtyř silných pružin, jež po uvolnění prudce zvedla rameno zbraně, a silou vymrštěný projektil letěl směrem k nepřátelským zákopům až do vzdálenosti 150 metrů. Primitivní konstrukce tak umožňovala bombardovat protivníka na daleko větší vzdálenost, než dokázal průměrný vojín dohodit granát ručně. Navíc odpadal logistický problém s jiným druhem munice, protože používaný násadkový střepinový granát, jemuž se přezdívalo „kukuřice“, představoval součást standardní výzbroje od samého počátku světové války.

Zákopový prak

V Německu navržený katapult rozhodně nepředstavoval ojedinělou „inovaci“ s výraznou historickou stopou. Podobný problém, s nímž se na bitevním poli potýkali vojáci habsburské armády, řešilo i velení britských expedičních vojsk. Jednoduché a poměrně originální řešení nakonec vzešlo z pera konstruktéra jménem Claude Pemberton Leach. Ten navrhl jednoduchý, něco přes dva metry dlouhý dřevěný rám ve tvaru písmene Y. Na něj upevnil gumové pásy s kapsou pro granát. Jednoduché, a především velmi levné řešení se záhy dostalo na frontu a britští vojáci o něm hovořili jako o Leachově katapultu, ačkoliv principiálně se jednalo o kombinaci kuše a obyčejného praku. Pryžové pásy s kapsou samozřejmě musely mít dostatečnou sílu k vrhnutí granátu na požadovanou vzdálenost. Běžné lidské svaly by je jen velmi těžko dokázaly dostatečně napnout, a tak byl prak opatřen navijákem; k zajištění v napnuté poloze posloužil kovový hák. Po zamíření a vložení granátu stačilo jen hák uvolnit. Dostřel se pohyboval v rozmezí 110–140 metrů a po výměně pryžových ramen za silnější dosahoval až 180 metrů. Nevalná přesnost a špatný odhad vzdálenosti však účinnost zbraně značně snižovaly. Náhrada za modernější, a především daleko přesnější zákopové minomety si však žádala víc času. Proto bylo během roku 1915 vyrobeno víc než 150 kusů Leachova katapultu, přičemž velitelé každé britské divize počítali s nasazením zhruba dvaceti praků na svěřeném úseku fronty. Dodávky nové moderní výzbroje navíc putovaly především do severní Francie a Belgie. Třeba při bojích na poloostrově Gallipoli královští sapéři nehodlali na dodávky minometů či praků čekat a vyráběli jejich kopie přímo na bojišti. Nutno podotknout, že i turečtí vojáci využívali podobná vrhací zařízení, a mezi zákopy tak nejednou proběhla prapodivná „středověká“ přestřelka z kuší a katapultů.

Francouzské saranče

Zázrak na Marně (konec léta 1914) zastavil dosud úspěšnou ofenzivu německých vojsk na západní frontě a donutil obě znesvářené strany k zásadním změnám ve strategii. K té patřilo vedle nasazení dalekonosných děl i ostřelování nepřátelských zákopů, často ležících jen několik desítek metrů od vlastních pozic, menšími granáty. Britové dislokovaní vedle francouzských linií používali zmíněný Leachův katapult, ale francouzští generálové podobné řešení zpočátku striktně odmítali. Jediný, kdo v podobných vrhacích zbraních viděl určitý potenciál, byl generál Henri-Mathias Berthelot. Voják, který se proslavil právě během první bitvy na Marně, nakonec přesvědčil své kolegy a zasloužil se o zavedení zákopového vrhače Arbalète sauterelle type A, jemuž nikdo neřekl jinak než „sauterelle“ (saranče). Na rozdíl od britského „bratříčka“ se jednalo o mnohem lehčí zbraň v podobě jednoduché kuše, která dokázala vystřelit běžný francouzský ruční granát F1 na vzdálenost až 140 metrů. Navíc se lépe ovládala a díky menším rozměrům se víc hodila do úzkého zákopu. Britové si nakonec francouzská „sarančata“ natolik oblíbili, že jimi postupně začali nahrazovat vlastní granátové vrhače. V mnoha jednotkách sloužily obě zbraně zároveň až do jejich konečného vyřazení z výzbroje a nahrazení zákopovým minometem.

Zdroj:

kniha Zapomenuté zbraně, Jaroslav Nedobitý, ISBN 978-80-7568-844-6