Článek
K hlavnímu městu ale měly německé jednotky pořád daleko a ani ta největší děla neměla potřebný dostřel. Ke slovu se dostala Kruppova továrna, která už v předchozích letech testovala dalekonosný kanon schopný ostřelovat desítky, či dokonce stovky kilometrů vzdálené cíle. Oficiálně se tento monstrózní typ zbraně jmenoval „Kaiser Wilhelm Geschütz“ na počest císaře Viléma II. Pruského. Svou strašnou premiéru si dělo odbylo 21. března 1918. Krátce po sedmé hodině středoevropského času dopadl na Paříž první granát vystřelený ze vzdálenosti zhruba 120 kilometrů.
Granát prorazil ozonovou vrstvu
Když dělo zahřmělo poprvé, dosáhl zhruba sto kilogramů vážící projektil rychlosti 1600 metrů za sekundu, teplota při výstřelu vystoupala na 2000 °C a masa železa musela vydržet tlak zhruba 500 megapaskalů. Aby granát překonal víc než stokilometrovou vzdálenost, byl vystřelen až do stratosféry. Proletěl pásem ve výšce 15 až 35 kilometrů známým jako ozonová vrstva a dosáhl výšky zhruba 40 kilometrů. Teploty ve stratosféře jsou v této výšce hluboko pod bodem mrazu, ale především výrazně klesá odpor vzduchu. Let stratosférou pomohl urazit velkou vzdálenost a granát po 170 sekundách dopadl na Paříž. Nikdy dřív v historii nevystřelilo lidstvo projektil tak vysoko, takovou rychlostí a na takovou vzdálenost.
Obyvatelé velkoměsta samozřejmě nemohli na takovou vzdálenost slyšet výstřel, a protože neslyšeli ani zvuk letadel, domnívali se, že nepřítel vynalezl nový druh zeppelinu. Paříž na chvíli zachvátila panika ze vzducholodí, které jsou schopny shazovat bomby z velké výšky. Záhy však ze střepin granátu Pařížané zjistili, že se jedná o nějaký druh děla a francouzské letectvo okamžitě vyslalo průzkumnou letku s jasným úkolem lokalizovat postavení nepřítele, než bude pozdě.
Dělo z románu Julese Verna
Jako první odhalil pozici děla slavný francouzský letec Didier Daurat, který propagoval letectví už v letech před válkou. To, co ze svého průzkumného letounu spatřil, mnohonásobně předčilo veškerá jeho očekávání. Uviděl zbraň, kterou navrhl hlavní Kruppův dělostřelecký inženýr Fritz Rausenberger. Dvacet osm metrů dlouhá hlaveň s vývrtem ráže 210 milimetrů se zasunula do jiného děla ráže 380 milimetrů. Masivní ocelová roura, do které se užší hlaveň vložila, měla zabránit roztržení a umožnit dělostřelcům opakovanou a bezpečnou střelbu.
Ani to by však nestačilo na překonání vzdálenosti, kterou musel vystřelený projektil překonat. Zdvojené dělo proto na konci ještě prodlužoval šest metrů dlouhý nástavec. Délka těchto tří masivních kusů nakonec vzrostla na celkových 34 metrů.
Na druhou stranu enormní teploty a tlaky si vybíraly svou daň na životnosti celého kolosu. Po 60 až 65 výstřelech se musel celý komplet rozebrat a hlaveň s vývrtem byla odeslána zpět do Essenu na převrtání. To ovšem znamenalo mírné zvětšení ráže a změnu doletu, a tudíž nucený přesun na jinou pozici. Přemístit 256 tun vážící kolos s trojicí poskládaných hlavní byl úkol pro několik vojenských jednotek. Navíc tak dlouhé dělo by se mohlo pod tíhou oceli prohnout a konstruktéři vymysleli jakousi nosnou výztuhu, která pilotům hledícím na dělo z výšky musela připomínat ocelové lanoví mostu. Po dopravě všech částí po železnici byl komplet sestaven, několik desítek vojáků, určených jako primární obsluha děla, doplnilo hlídkující jednotky a několik menších dělostřeleckých baterií. Artilerie měla zahájit krycí palbu a svým rachotem odpoutat pozornost od výstřelu „pařížského děla“, jak mu Němci sami říkali. Hlídkující jednotky pak měly odrazit případný útok, aby zbraň nepadla do rukou nepřítele. Příliš komplikované, příliš pomalé a příliš drahé na počty vojáků, kteří mohli být využiti jinde. Obří dělo pozbylo svého strategického významu a bombardování Paříže mělo význam spíš psychologický.
Obyvatelé Paříže masivně opouštěli město i po potvrzení, že se jedná o dělostřeleckou palbu, a nikoliv letecký útok. Strach z bombardování, ať už přišlo ze vzduchu, nebo ze země, sílil a lidé si v ulicích šeptali, že nepřítel přitáhl k městu Tlustou Bertu. Na nádraží se tvořily tisícihlavé fronty a nakonec byl prodej lístků zcela zastaven, protože dráhy nebyly schopny tolik uprchlíků odbavit. Informace se šířily nezastavitelnou rychlostí a mylné označení nakonec převzaly i novinové články. Ačkoliv se jednalo o úplně jinou zbraň, pařížské dělo vstoupilo do historie pod jménem své starší dělostřelecké kolegyně Berty.
Petr a Lucie
Nejhorší den nastal 29. března, kdy jeden z vypálených projektilů zasáhl kostel svatých Gervásia a Protásia, ve kterém právě probíhala velikonoční mše oslavující Velký pátek. Osmdesát osm lidí zemřelo a z trosek se podařilo vyprostit další desítky zraněných. Tragédie v kostele vedla spisovatele Romaina Rollanda k napsání slavného románu Petr a Lucie. Na hlavní město Francie dle odhadů dopadalo denně asi 20 granátů, které občas vystřídal den bez střelby, když německé jednotky potřebovaly hlavně vyměnit a přemístit celou sestavu na novou palebnou pozici. Celkově bylo vystřeleno asi 367 granátů, o život přišlo 250 lidí a 620 bylo zraněno. Nejblíž se podařilo spojencům lokalizovat pařížské dělo neboli falešnou Tlustou Bertu 86 kilometrů od Paříže. To už se ale velká ofenziva hroutila, spojenci se znovu nadechli k protiútoku a ostřelování konečně ustalo.
Zdroj: Zapomenuté zbraně 1. světové války, ISBN: 978-80-7568-844-6
