Proč většina lidí investuje špatně – a ani o tom neví

Průměrný Čech má na spořicím účtu přes 180 000 Kč. Banky lákají na úrok kolem 3,5 % a člověk má pocit, že jeho peníze konečně pracují.

Realita je ale tvrdší. Když se podíváme na uplynulé roky, inflace v ČR drtila úspory tempem, kterému žádný spořicí účet nemohl konkurovat. I když se situace stabilizuje a inflace klesne k optimálním 2 až 3 %, spořicí účet po zdanění výnosů dlouhodobě sotva pokryje zdražování. Vaše úspory tak sice nominálně rostou, ale reálně ztrácejí kupní sílu. Ekonomové tomu říkají iluze nominálního výnosu – na účtu sice vidíte vyšší číslo, ale v obchodě si toho koupíte méně.

Lidská psychika se vyvíjela v prostředí, kde platilo jasné pravidlo: okamžitá odměna má přednost před nejistou budoucností.

Proto je pro nás přirozeně příjemnější vidět hotovost na účtu než peníze poslat do indexového fondu, kde na ně 20 let nesáhneme. Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, popsal takzvanou averzi ke ztrátě. Zjistil, že bolest ze ztráty 10 000 Kč prožíváme přibližně dvakrát intenzivněji než radost ze zisku stejné částky. Přesně tuhle biologickou naprogramovanost zneužívají banky, když nabízejí „garantované“ produkty. A stejná emoce nás nutí panikařit a prodávat akcie, když trhy padají – tedy přesně ve chvíli, kdy bychom měli nakupovat.

Tohle je pravděpodobně nejdražší omyl střední třídy. Dnes už k investování nepotřebujete miliony ani titul z ekonomie. Na platformách jako Portu, Fondee nebo Interactive Brokers můžete začít s 500 Kč měsíčně.

Pojďme se podívat na reálná čísla. Pokud budete od svých 30 do 65 let odkládat 2 000 Kč měsíčně a investovat je s průměrným ročním výnosem 7 % (což odpovídá historickému očištěnému průměru indexu S&P 500 po započtení inflace), budete mít v důchodu v dnešní kupní síle přibližně 3,6 milionu korun. Pokud byste stejnou částku nechali na spořicím účtu, který po odečtení inflace reálně nepřinese skoro nic, budete mít zhruba 840 000 Kč.

Rozdíl je necelých 2,8 milionu korun. Za úplně stejné měsíční úsilí. Může za to složené úročení – princip, kdy úroky generují další úroky a hodnota investice v čase roste exponenciálně.

Špatná doba na investování je totiž úplně vždycky. V roce 2010 to bylo moc brzy po finanční krizi. V roce 2015 se čekalo na propad. V roce 2020 přišel covid, pak válka, energetická krize a vysoká inflace. Dnes se zase mluví o geopolitickém napětí.

Výsledkem je paralýza analýzou – člověk tak dlouho čeká na ideální moment, až propásne ty nejlepší roky. Data z finančních trhů dlouhodobě ukazují, že lidé, kteří se snaží trh neustále časovat, aktivně nakupovat a prodávat, dopadají výrazně hůře než ti, kteří si nastavili trvalý příkaz, na účet se nedívají a nechávají investici jednoduše běžet. Čím méně do systému zasahujete, tím lepších výsledků obvykle dosáhnete.

Existuje přístup, který v horizontu 15 a více let poráží zhruba 90 % profesionálně a aktivně řízených bankovních fondů. Jmenuje se pasivní indexové investování (ETF).

Princip je jednoduchý:

Tento přístup není žádné tajemství. Warren Buffett ho doporučuje už desítky let a ve své závěti určil, že 90 % majetku pro jeho manželku má být uloženo právě do nízkonákladového indexového fondu S&P 500.

Když v březnu 2020 trhy kvůli covidu spadly o 30 % během tří týdnů, spousta lidí v panice všechno prodala, aby „zachránili, co zbývá“. Jenže už na konci téhož roku byl index S&P 500 na historických maximech.

Ti, co prodali, proměnili virtuální pokles v reálnou ztrátu a přišli o následný růst. Ti, co nedělali nic, nebo dokonce využili slevu a přikoupili, na tom vydělali. Tento cyklus se opakuje po každé krizi. Největším nepřítelem úspěšného investování není trh, ale naše vlastní emoce. Jediným řešením je plná automatizace – nastavit proces tak, abyste o něm nemuseli každý měsíc přemýšlet.

Investování nemusí být složité, pokud se držíte tří základních pilířů:

Jediná věc, kterou v investování nedoženete, je ztracený čas. Každý rok odkládání vás stojí budoucí zisky. Nejlepší čas, kdy začít, byl před deseti lety. Druhý nejlepší je dnes.