Článek
Nikdy jsem nebyla holka, co touží po klasickém rodinném životě.
Bylo mi asi dvacet, když jsem vedla první vážnou debatu s tehdejším partnerem na téma děti. Byl o 8 let starší, a tak si už rodinu dokázal představit. Já ne. Tehdy mi řekl: Počkej za 10 let, co bys za to dala… Uběhlo skoro dvacet… A nedala… Nic… Opravdu.
Děti, zvláště ty malé cca do 6 let, nemusím. Nebaví mě si s nimi hrát, natož se o ně starat. Miminka pro mě nejsou ani trošku roztomilá. Nadšenou u kočárku mě určitě neuvidíte.
Prostě v sobě nepociťuji žádný mateřský pud, ani instinkt. Pláč dětí mi občas leze na nervy místo aby mi jich bylo líto.
Není to tak, že bych děti neměla ráda. Jen z nich asi nejsem tak hotová, jako všichni okolo. Někdy jsou vtipné, jindy roztomilé, ale to můžu říct i o kočce a doma ji prostě nechci.
Budeš toho litovat, až budeš stará! I tohle často slýchám, ale opravdu? Ruku na srdce, kolik z vás rodičů si udělalo děti jen z toho důvodu, že se o vás bude mít kdo starat?
Ano, domovy důchodců praskají ve švech, ale nebojte, já si podám přihlášku včas. A jak to zaplatím? Můžu prodat byt, když nepotřebuji zabezpečit děti.
A ano, už na bezdětnosti pár mých vztahů shořelo, ale taky to není důvod nechat si udělat dítě. Vždyť by to nebylo vůči němu fér.
Nechme se navzájem žít tak jak se komu líbí. Já nikomu rodičovství taky přece nerozmlouvám…
