Článek
Tak jako každá žena jsem si prošla i já mánií nakupování. Bylo to tehdy, když jsem v jednom obchůdku s oblečením pracovala při studiu na vysoké. Brala jsem směny navíc, protože polovina mzdy šla na neodolatelné odložené kousky.
Podruhé mě to potkalo při nástupu do zaměstnání. První výplaty jsem „obětovala“ na tzv. oblečení do práce. Pracovala jsem jako bankovní úřednice, a tak jsem potřebovala spoustu kostýmků, košilí, sukní a šatů a různých halenek. Některé jsem dodnes neměla na sobě.
Byla jsem specialistkou na „must have“. Kousky, které nikdy nemáte s čím kombinovat, ale křičí vaše jméno.
Také jsem byla ženou, která na ples, svatbu či jinou společenskou událost nepůjde ve stejném modelu dvakrát.
Moje skříně vždy praskaly ve švech. Až před pár lety, když jsem se stěhovala do svého prvního bytu, zažila jsem šok. Nemám šanci se sem se všemi těmi věcmi vejít. A odstartovala jsem tím novou éru. Éru redukce šatníku.
Představovala jsem si vzdušnou šatnu, kde si pohodlně vybírám oblečení. Ne narvané police až ke stropu a hromady tašek , které obkračuji na zemi. A tak jsem se vrhla na třídění.
První kolo mělo být docela snadné. Nechám si opravdu jen to co nosím. Jak jsem se mýlila. Mám hromadu oblečení v kategorii AŽ. Až zhubnu, až přiberu, až se odvážím to nosit. Prostě samé až.
Na druhou stranu jsem házela oblečení, které nosit určitě nebudu. Nové, staré, všechno dohromady. Bylo toho dvanáct obrovských tašek. Ale co teď s tím? Přece to všechno nevyhodím!
Hezké věci jsem rozdala kamarádkám a prodala přes bazar.
Spoustu věcí jsem přešila na úplně nové kousky.
Pár tašek jsem odnesla na charitu a zbytek skončil v eko-kontejnerech.
Od té doby se snažím pořádek v šatníku udržet. Posledních 5 let se držím s nakupováním. Na místo 5 laciných triček si koupím jedno pořádné. Nenakupuji pouze to, co opravdu potřebuji.
Navíc, každý rok na jaře provedu další očistu! To co jsem za celý rok neměla na sobě -nepotřebuji!
Oblečením už neplýtvám, vše posílám dál a jako vykoupení si občas taky pořídím něco z druhé ruky.
