Článek
Jasně, teď bych každého takového poslala k šípku. Tehdy mi ale bylo čerstvých patnáct a parta, do které mě přivedla moje nová spolužačka ze střední školy, byla trošku jiná.
I když jsem poznala, že to není skupina lidí, se kterou bych se chtěla potkávat, nebylo cesty ven. Už mě měli zaháčkovanou.
Nechcete, aby vám někdo otrávil psa nebo zmlátil mladšího bráchu. Poslušnost se dá vynutit třeba „jen“ zlomeným zápěstím. Aby se rodiče nevyptávali, stačí se vysekat na kole.
A když si kápo party usmyslel, že se mám vyspat s jeho mladším bratrem? Asi tušíte, jak to dopadlo.
Ale tu křivdu na duši si nedokáže představit nikdo, jen ten, kdo ji také zažil. Neplakala jsem. Nezhroutila jsem se. Stala jsem se silnější, jen protože jsem jim nechtěla udělat tu radost. A ano, muselo se to celkem pravidelně opakovat.
Asi po dvou měsících mi ale jeden kluk z party pomohl ven. Nevím, jak se mu to povedlo, ale byla jsem volná. Jen mi od něj přišla SMS: „Zařídil jsem to!“ Já odepsala „Děkuji!“ A druhý den už pro mě a moji kamarádku auto ke škole nepřijelo.
Ještě jednou Ti děkuju, Kubo!
