Článek
Každý občas zažíváme smutek, splín, depresi. Slzy nejsou špatně, empatii dokonce vyžadujeme. Tak o co tady jde?
My ženy jsme cyklické bytosti a trošku toho pláče, povyku či hysterie k nám prostě patří. Samozřejmě v rozumné míře. A možná proto chceme chlapa o kterého se můžeme opřít.
První rande bylo skvělý. Procházka, spousta smíchu, zjištění společných zájmů a nakonec fantastická zmrzlina. Měla jsem z toho dobrý pocit, i když byl trochu nesmělý. Myslela jsem si, že je to počáteční nervozita.
Druhé rande proběhlo ve stejném duchu jako to první. Ale opět bez kontaktu, jakékoli aktivity směrem ke mě. Když jsem se letmo dotkla já jeho, spíše se leknul, něž by to bral jako nějakou výzvu ke kontaktu. Zpozorněla jsem.
Nakonec jsme šli i na třetí rande a to jsem raději měla sedět doma. Chlapec sice sebral odvahu, ale určitě ne k tomu, aby mě popadnul a políbil. Sebral odvahu k tomu, aby odhalil stíny minulosti.
Byli jsme na docela dlouhém vycházkovém okruhu, a tak nebylo možné nějak smysluplně debatu uzavřít a říct si, že se potkáme, až mu bude lépe.
Dostala jsem naservírovanou plejádu bývalých partnerek se všemi možnými výčitkami. Od zlatokopek až po nevěrnice. Několikrát se dokonce rozplakal s tím, že proč zrovna on potkává takové ženy?
Vypadal hrozně a bylo mi ho líto. Ale někoho kdo vypadá, že si hodí mašli na prvním vhodném stromě, asi nechcete za partnera. Nicméně jsme ještě chvíli zůstali v kontaktu jako kamarádi.
Obávala jsem se o něj a chtěla mu nějak pomoct. Později jsem zjistila, že je to nereálné. Ten člověk měl problém úplně se vším. Práce, rodina, přátelé. Byl neskutečně vztahovačný a i v podané ruce viděl útok.
Odmítl pomoc psychologa či terapeuta. On je ten kdo je v pořádku a léčit by se měli ti ostatní, kteří jsou na něj zlí! Snad jednou pochopí, že má problém a bude jej řešit. Vztahy se narovnat dají, jen je potřeba chtít na sobě pracovat a nevinit ze všeho špatného okolí.
