Článek
Všimla jsem si, že se v poslední době často objevují články o rodičovství. O tom, co všechno děláme špatně, jaké výchovné styly jsou nevhodné, jak jsme přecitlivělí, nebo naopak příliš přísní. Někdy mám pocit, že ať rodič udělá cokoliv, vždy se najde někdo, kdo řekne, že to bylo špatně. Pod těmito texty se často opakuje pořád stejný scénář. Hádky, obviňování, zahořklé komentáře o tom, že za nás to bylo lepší, že děti dneska nic nevydrží, že jsou rozmazlené. A přitom všichni ti, kdo to píšou, byli kdysi taky dětmi, které někdo vychovával podle svého nejlepšího vědomí.
Možná právě proto mě to tolik mrzí. Vidím, jak se v těch komentářích mísí bolest, nepochopení a někdy i nevyřešené věci z minulosti. Ti, kdo říkají, že facka ještě nikomu neublížila, často mluví z vlastní zkušenosti. Jenže zrovna tahle věta prozrazuje mnohem víc, než si její autor možná uvědomuje. Možná právě ta facka opravdu bolela a ne tělem, ale uvnitř. Jen o tom tehdy nikdo nemluvil.
Často si říkám, proč se tolik snažíme porovnávat generace. Proč se tolik lidí dívá zpátky s pocitem, že tehdy bylo všechno lepší. Vždyť každá doba má svoje. Tehdy nebyl internet, ale zase bylo víc práce, víc nejistoty, jiné tlaky, jiné možnosti. Dnes se žije jinak, ale ne nutně hůř. Jen se změnily kulisy, hodnoty a tempo. Ale podstata zůstává stejná. Všichni se snažíme přežít, milovat, vychovat děti, které budou šťastné.
Rodiče dřív i dnes dělají to samé. Snaží se dělat to nejlepší, co umí. Jen mají jiné nástroje a jiné informace. Dřív se říkalo, že děti mají poslouchat, dnes se mluví o respektujícím přístupu. Někdo si z toho dělá legraci, že to je moderní výmysl, ale já v tom vidím spíš posun k pochopení. K tomu, že si konečně uvědomujeme, že dítě není náš majetek, ale samostatná bytost. Že nepotřebuje trest, aby se naučilo, co je správné, ale že potřebuje vztah a jistotu.
Někdy mám pocit, že lidé zapomněli, jak těžké je být rodičem. Každý den hledat rovnováhu mezi prací, péčí o domácnost, školou, vlastními emocemi, tlakem společnosti a výchovou dítěte. A přesto se kolem nás najde tolik soudů, tolik rad, které nikdo nechtěl slyšet. Tolik článků, které místo podpory ukazují prstem. A přitom by stačilo málo. Pochopit, že nikdo z nás to nemá hotové, že každý děláme chyby, a že právě ty chyby nás učí růst.
Často se vracím k myšlence, že svět se vlastně nemění tolik, jak si myslíme. Mění se jazyk, technologie, způsoby komunikace, ale to podstatné – vztahy, potřeba lásky, uznání, blízkosti – zůstává stejné. Dřív i dnes toužíme po tom, aby nás někdo pochopil, aby nás měl rád, aby nás neodsuzoval. A to platí i pro děti. Jenže když se rodiče cítí pod tlakem, sami nepochopení a posuzovaní, je těžké, aby dokázali dávat klid a porozumění dál.
Možná bychom měli na chvíli přestat hledat, kdo to dělá lépe, kdo to dělá hůř, kdo je rozmazlený a kdo přísný. Možná bychom měli přestat mluvit o tom, co se má a nemá, a místo toho začít poslouchat. Opravdu poslouchat, s respektem a otevřeným srdcem. Možná bychom mohli přestat srovnávat dnešní děti s těmi včerejšími, protože každé dítě žije v jiném světě, ale se stejným přáním. Být milováno takové, jaké je.
Rodičovství není soutěž. Není to důkaz hodnoty člověka. Je to cesta, na které občas tápeme, ztrácíme trpělivost, děláme chyby, ale i tak se snažíme jít dál. A právě v tom je jeho krása. Učíme se společně s našimi dětmi. A možná právě tohle by si měli všichni, kdo s oblibou kritizují, připomenout. Nikdo z nás neví všechno. Svět není černobílý. Trocha pochopení a laskavosti dokáže změnit víc než jakákoliv facka, rada nebo článek o tom, co je špatně.
