Miláček národa, který nesnášel fanoušky: Pravda o Harrisonu Fordovi

Harrison Ford vytvořil některé z nejoblíbenějších postav filmové historie. Miliony lidí ho zbožňují. A on by byl nejraději, kdyby ho nechali všichni na pokoji.

Pokud existuje hvězda, která aktivně pohrdá slávou, je to Harrison Ford. Nenávidí rozhovory. Odmítá se podílet na humbuku. Když ho fanoušci žádají o autogram, reaguje s ledovou zdvořilostí hraničící s nepřátelstvím. Není to persona – je to jeho skutečná osobnost. A paradoxně právě tenhle postoj z něj udělal ještě větší ikonu.

Harrison Ford se nenarodil do showbusinessu a nikdy o něm nesnil. Narodil se 13. července 1942 v Chicagu jako syn obchodníka s reklamou a rozhlasové herečky. Nebyl to atraktivní teenager s velkými ambicemi. Byl to normální kluk, co se dostal na univerzitu ve Wisconsinu a studoval filosofii a angličtinu.

Herectvím se začal zabývat čistě náhodou – přihlásil se na kurz dramatického umění v posledním ročníku, protože potřeboval snadné kredity k diplomu. Překvapilo ho, že ho to baví. Ne proto, že by hledal slávu nebo pozornost. Líbilo se mu řemeslo – učit se texty, rozumět postavám, stavět scény. Bylo to jako puzzle, technický problém k vyřešení.

V polovině šedesátých let se přestěhoval do Los Angeles a začal chodit na konkurzy. Dostal několik malých televizních rolí – epizodní postavy, výplňové figury. Neměl charisma klasického hollywoodského herce. Nebyl hezkounký jako Paul Newman, nebyl ohromující jako Marlon Brando. Byl prostě… normální chlap.

A právě proto to nefungovalo. Hollywood tehdy hledal hvězdy s velkým H. Ford byl moc obyčejný, moc uzavřený, moc málo ochotný hrát hru. Po letech odmítání pochopil, že z herectvím se neuživí. Tak se začal učit truhlářství.

Ironie je, že právě truhlářství ho přivedlo k největší roli jeho života. V polovině sedmdesátých let Ford renovoval dům producenta Freda Roose. Tam se náhodně setkal s mladým režisérem Georgem Lucasem, který hledal herce pro svůj nízkorozpočtový sci-fi film.

Lucas už Forda znal – dal mu malou roli v „American Graffiti“ (1973). Nepočítal s ním pro Star Wars, ale potřeboval někoho, kdo bude číst repliky s herci při konkurzech. Ford přišel, četl scénář a odmlouval. „Můžeš tohle napsat, Georgi, ale nemůžeš to říct,“ pronesl svůj legendární komentář k Lucasovu dialogu.

Lucas viděl něco, co nikdo jiný neviděl. Ford nebyl typický hrdina, nebyl smooth operátor. Byl to cynický, nevybroušený outsider – přesně to, co Han Solo potřeboval být. Ford roli dostal víc z nutnosti než nadšení. Platili mu 10 tisíc dolarů. To bylo víc, než vydělával jako truhlář.

„Hvězdné války“ (1977) se staly kulturním fenoménem přesahujícím vše, co Lucas nebo kdokoliv jiný čekal. Ze dne na den se Harrison Ford stal slavný. A od první chvíle to nenáviděl.

Nebyl připravený na šílenství fanoušků. Lidé ho zastavovali na ulici, křičeli „Han Solo!“, chtěli se s ním fotit. Žádali autogramy v restauracích, na toaletách, na benzínových pumpách. Tratili ho jako postavu, ne jako člověka. A Ford to extrémně dráždilo.

„Jsem herec, ne Han Solo,“ opakoval v rozhovorech s narůstající frustrací. „Han Solo je fiktivní postava. Já jsem skutečný člověk, který hrál tu roli. Proč to lidi nechápu?“

Ale lidé to nechápali. Pro miliony dětí – a dospělých – byl Han Solo skutečnější než Harrison Ford. Chtěli si zachovat iluzi. Ford ji chtěl rozbít.

Když Lucas plánoval pokračování, Ford doufal, že Han Solo zemře. Navrhoval, aby byl zabit v „Návratu Jediho“ (1983), čímž by příběh získal váhu a on svobodu. Lucas odmítl. Han byl příliš populární, příliš prodejný. Ford musel hrát dál.

Sotva dokončil Star Wars trilogii, dostal další roli, která ho připoutala k další franšíze – Indiana Jones v „Dobyvatelích ztracené archy“ (1981). Režisér Steven Spielberg a Lucas chtěli vytvořit moderního akčního hrdinu inspirovaného dobrodružnými seriály z třicátých let.

Ford k roli přistupoval profesionálně, ale bez velkého entuziasmu. Dělal vlastní kaskadérské kousky, protože to bylo součástí práce. Byl perfekcionista v technickém smyslu – naučil se používat bič, běhat správně, padat přesvědčivě. Ale když se novináři ptali, jestli ho role baví, odpovídal stroze: „Je to práce. Dělám ji dobře.“

Indy se stal další obrovskou hvězdou. Ford hrál postavu ve čtyřech filmech napříč třemi dekádami. A s každým filmem byl méně ochotný o něm mluvit v rozhovorech. „Co chcete slyšet?“ říkal otráveně novinářům. „Je to postava v dobrodružném filmu. Nedělám Shakespeara.“

Harrison Ford není otevřeně hrubý k fanouškům – ale je neúprosně, chladně zdvořilý. Podepíše autogram, ale bez úsměvu. Udělá si fotku, ale s výrazem člověka, který by raději byl kdekoli jinde. Jeho odpovědi na nadšené fanoušky jsou jednoslabičné: „Díky.“ „Jasně.“ „Dobře.“

Existují desítky virálních videí, kde fanoušci říkají Fordovi, jak moc milují Star Wars nebo Indianu Jonese, a Ford reaguje s výrazem muže, který poslouchá návod na použití pračky. Není to nestoudnost – je to upřímný nezájem.

V jednom slavném rozhovoru se moderátor zeptal: „Co pro vás Star Wars znamená?“ Ford po dlouhém tichu odpověděl: „Peníze.“ Nebyl vtipný. Byl upřímný.

Jednou na Comic-Conu – mekce popkultury a fandom culture – Ford seděl na panelu a vypadal jako člověk čekající na popravu. Když dostal otázku od fanouška o tom, jak se cítí být ikonou pro generace, Ford odpověděl: „Dobře zaplacená práce.“ Publikum se smálo, myslíc, že vtipkuje. Nevtipkoval.

Zdá se, že Ford má odpor k čemukoli, co vnímá jako povrchní, umělé nebo theatrical. Nenávidí mediální cirkus, protože je to hra na předstírání. Fanoušci ho často frustrují, protože vidí postavy, ne práci.

Ale když Ford mluví o řemesle herectvím, o technických aspektech filmování, o práci s režiséry, kterým důvěřuje (Spielberg, Ridley Scott, Sydney Pollack) – ožívá. Ne emočně, ale intelektuálně. Mluví o herectvím jako o tesařství – je to technika, dovednost, řemeslo.

Jeho nejlepší výkony nejsou v blockbusterech, které ho proslavily. Jsou to role ve filmech jako „Witness“ (1985), kde hraje detektiva mezi Amišemi – stydlivý, tichý výkon plný nevyřčené intimity. Nebo „The Mosquito Coast“ (1986), kde hraje fanatického vynálezce – tichá studie posedlosti. Nebo „The Fugitive“ (1993), kde většinu filmu nemusí téměř mluvit.

Tyhle výkony vyžadovaly skutečné herectví, ne jen charisma. A Ford k nim přistupoval s respektem, který nikdy nedokázal mít k Han Solovi.

Harrison Ford je nechvalně proslulý jako jeden z nejhorších hostů v talk shows. Je jednoslabičný, nevyprávěcký, odmítá hrát hru. Moderátoři se ho zoufale snaží rozmluvit, kladou otázky navržené k vtipným odpovědím, a Ford odpovídá jako během výslechu: „Ne.“ „Nevím.“ „Možná.“

Není to proto, že by byl hloupý nebo neměl co říct. Je to proto, že celou situaci vnímá jako divadlo. Účelem talk show není skutečná konverzace – je to prodejní prezentace. Ford je tu, aby prodal film. Moderátor je tu, aby pobavil publikum. Všichni hrají role. A Ford to nenávidí.

V jednom rozhovoru se moderátorka Conan O'Brien zeptal, proč je tak těžké s ním dělat rozhovor. Ford odpověděl upřímně: „Protože mě nezajímá povídat o sobě. Zajímá mě dělat práci.“ Conan se smál. Ford ne.

Problém je, že v moderním Hollywoodu nestačí být dobrý herec. Musíte být brand, osobnost, influencer. Musíte sdílet, být přístupný, hrát hru. Ford odmítá. A přežil i přesto – vlastně právě proto.

Ironií je, že Fordův odpor k slávě ho udělal ještě autentičtějším v očích publika. Žijeme ve světě, kde celebrity zoufalsky touží po pozornosti, kde každý sdílí každý moment svého života, kde umělci zoufale prosí o relevanci.

A pak je tu Harrison Ford, který vypadá, že by nejradši celý Hollywood poslal do háje. A právě proto ho lidé respektují. Jeho nezájem je upřímný. Jeho pohrdání humbuku není pózou – je to jeho přirozenost.

Když se Ford v sedmdesáti objevil v „The Force Awakens“ (2015), vrátil se k Han Solovi po třiceti dvou letech. Neudělal to z nostalgie nebo lásky k postavě. Udělal to, protože scénář konečně dovolil, aby Han umřel. Ford dostal, co chtěl už v roce 1983 – ukončení příběhu. A odehrál tu scénu s upřímností, která nebyla hraná.

Harrison Ford je šťastný mimo kamery, mimo Hollywoodu, mimo dosah fanoušků. Je licencovaný pilot – vlastní několik letadel a vrtulníků. Létání ho fascinuje způsobem, jakým herectvím nikdy. Je to dovednost, kde záleží na přesnosti, ne na předstírání. Buď umíte řídit letadlo, nebo neumíte. Není tu žádná interpretace.

Žije ve Wyomingu na ranči, kde se stará o dobytek, opravuje ploty, jezdí na koni. Není to romantický únik z reality – je to jeho realita. Hollywood je práce, místo, kam dojíždí, když musí. Wyoming je domov.

Účastní se environmentálních aktivit, podporuje ochranu přírody. V těchto kontextech – když mluví o klimatických změnách, o ochraně lesů – je angažovaný, vášnivý. Protože mu na tom záleží, na rozdíl od povídání o Han Solovi.

Harrison Ford je teď přes osmdesát. Stále hraje – nedávno se vrátil jako Indiana Jones v „Indiana Jones a Nástroj osudu“ (2023). Během promo rozhovorů vypadal jako obvykle – otráveně, stroze, netrpělivě. Fanoušci to milují.

Protože v éře falešné autenticity, kde celebrity pečlivě kurátují každou fotografii na Instagramu, kde každý tweet je kalkulovaný, kde veřejná persona je produkt PR týmu – Harrison Ford je skutečný.

Nepředstírá, že miluje fanoušky. Nepředstírá, že je požehnán slávou. Nepředstírá, že Han Solo je víc než práce, kterou udělal před desítkami let. Je to osoba, která říká pravdu, i když ta pravda není lichotivá.

A možná je právě to nejironické poučení z jeho kariéry: stal se ikonou tím, že odmítl být ikonou. Stal se milován tím, že odmítl lásku přijmout. Zůstal hvězdou tím, že se choval, jako by mu na tom nezáleželo.

Han Solo by nikdy nepřiznal, že mu na něčem záleží. Harrison Ford taky ne. Možná je v té postavě víc z něj, než by kdy přiznal. Ale nikdy se ho na to neptejte. Odpověď bude jednoslabičná: „Ne.“

A pak odejde zpátky ke svému letadlu.