Televizní hvězda, která nenáviděla kamery

Každý večer v 23:30 se objevoval na obrazovkách milionů diváků s úsměvem, vtipem a lehkostí, která vypadala přirozeně. David Letterman byl po více než třicet let ikonou americké pozdně noční televize, moderátorem, který definoval žánr. Ale za tím ironickým úsměvem a brilantním humorem se skrýval muž sužovaný úzkostmi, depresemi a hlubokou averzi k práci, která ho prославила. „Každý den jsem doufal, že to skončí,“ přiznal po odchodu do důchodu. „A každý den jsem musel jít zpátky před kamery.“

David Letterman začínal jako stand-up komik v klubech na Středozápadě. Měl specifický styl – suchý, sarkastický, sebeironický. V roce 1982 dostal vlastní show na NBC – Late Night with David Letterman. Show byla revoluční: absurdní humor, nekonvenční hosté, ironický pohled na televizní formát samotný.

Ale úspěch přinesl něco, na co Letterman nebyl připravený – nekonečný cyklus výroby. Televizní talk show není jednorázový projekt. Je to továrna na obsah, která běží pět dní v týdnu, padesát týdnů v roce. Každý den nové vtipy, nový monolog, noví hosté, nové segmenty. Bez přestávky. Bez odpočinku.

„První rok jsem to miloval,“ vzpomínal. „Druhý rok to bylo v pohodě. Třetí rok jsem si začal uvědomovat, že to nikdy neskončí.“

Den v životě moderátora každodenní talk show začíná ráno v kancelářích spisovatelů. Tým deseti až patnácti autorů sedí u stolu a hází nápady. Letterman přichází, poslouchá, kritizuje, schvaluje. „Museli jsme každý den vymyslet padesát vtipů, aby jich deset bylo použitelných,“ vzpomínal jeden z bývalých autorů. „A Dave většinou sedmidesát procent zavrhl.“

Odpoledne jsou zkoušky, jednání s producenty, příprava otázek pro hosty. Večer natáčení – hodina a půl před publikem, které očekává zábavu. Po skončení ještě hodiny postprodukce, schůzky o příštích epizodách, plánování.

A druhý den znovu. A den po něm. A den po něm.

„Nikdy nemůžeš vypnout,“ řekl Letterman v jednom z mála откровенných interview. „Ve sprše přemýšlíš o vtipech. Při večeři přemýšlíš, jestli zítřejší host bude dobrý. V noci se probouzíš s úzkostí, jestli show bude funny. Je to nekonečná smyčka.“

Největší problém televize je, že publikum zapomíná. Můžeš mít geniální epizodu v pondělí, ale v úterý musíš dodat další. A když selžeš, všichni to vidí. Sledovanost klesá, kritici píší špatné recenze, konkurence tě předhání.

Letterman byl po většinu kariéry v boji o sledovanost s Jay Lenem z konkurenční CBS. Tento konflikt, později popsaný v knize The Late Shift, ho psychicky vyčerpával. „Každé ráno jsem se díval na čísla sledovanosti,“ přiznal. „Když jsme vyhráli, cítil jsem úlevu na pár hodin. Když jsme prohráli, bylo to jako facka. A pak jsem musel jít před kamery a dělat, že je všechno v pohodě.“

Tlak byl enormní. Letterman začal trpět nespavostí. Bral léky na úzkost. Měl záchvaty paniky. „Byly noci, kdy jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli to vzdám,“ řekl. „Ale ráno jsem vstal a šel do práce. Protože to bylo všechno, co jsem znal.“

Paradoxně muž, který strávil třicet tři let před kamerami, je nenáviděl. „Nikdy jsem se necítil komfortně v televizi,“ přiznal po odchodu do důchodu. „Vždycky jsem si připadal jako podvodník. Každý večer jsem si říkal: dnes to lidi prokouknou.“

V soukromí byl tichý, introvertní, nedůtklivý. Nemiloval společenský život, vyhýbal se hollywoodským večírkům, neužíval si reflektorů. „Show business je pro extroverty,“ řekl. „Já jsem byl kluk z Indiany, který chtěl dělat vtipy. Nečekal jsem, že z toho bude tenhle cirkus.“

Kolegyně Julia Roberts jednou řekla, že po interview s Lettermanem měla pocit, že ho to fyzicky bolelo. „Bylo vidět, že to nenávidí. Ale byl tak profesionální, že to nikdo z diváků nepoznal.“

V roce 2009 se Letterman přiznal na vlastní show k aféře s několika kolegyněmi ze štábu. Musel to udělat, protože ho někdo vydíral. „Udělal jsem hrozné věci,“ řekl před publikem, které nevědělo, jestli je to vtip nebo realita. „Spal jsem se ženami, které pro mě pracovaly. A jsem ženatý. Jsem čůrák.“

Skandál odhalil temnou stránku mužského dominantního prostředí televizní branže. Letterman byl mocný muž s kontrolou nad kariérami lidí. Vztahy s podřízenými byly problematické, i když údajně konsenzuální. Manželství se téměř rozpadlo. „To období bylo nejhorší v mém životě,“ přiznal později. „Uvědomil jsem si, kým jsem se stal.“

Byl také otevřený ohledně svých depresí. Po operaci srdce v roce 2000 začal mluvit o smrti, o smyslu života, o tom, jak ho práce ničí. „Málem jsem zemřel,“ řekl týdny po operaci. „A jediné, co mě trápilo, bylo, že se musím vrátit do práce. To je šílené, ne?“

Přesto Letterman nemohl přestat. Show byla jeho identitou. „Nevěděl jsem, kdo jsem bez toho,“ přiznal. „Když jsem nebyl v práci, cítil jsem se ztracený. Tak jsem tam chodil každý den, i když mě to ničilo.“

Kolegové popisovali jeho obsedantnost. Musel mít věci určitým způsobem. Stejný čas zkoušek, stejná struktura show, stejné rituály před natáčením. „Dave žil v pasti rutiny,“ řekl jeden z producentů. „Rutina ho udržovala v chodu, ale zároveň ho věznila.“

Jeho humor se stal temným. Vtipkoval o smrti, o nenávisti k práci, o absurditě celebrity. „Lidi si mysleli, že žertuje,“ řekl jeho dlouholetý bandleader Paul Shaffer. „Většinou ne.“

V roce 2015, po třiatřiceti letech, Letterman oznámil konec. Finálová epizoda měla rekorní sledovanost. Hosté vzdávali hold, publikum plakalo. Letterman seděl za stolem, usmíval se, ale v očích měl úlevu.

„Děkuji vám za třiatřicet tři let,“ řekl na závěr. „A teď mě prosím nechte jít domů.“

Po odchodu zmizel z veřejného života. Nechal si narůst vousy, odstěhoval se z New Yorku, chodil v flanelovýh košilích. „První rok po skončení jsem se budil a panikařil,“ přiznal. „Jako bych zapomněl něco důležitého. Pak jsem si uvědomil – nic jsem nezapomněl. Jen jsem konečně volný.“

V roce 2018 se Letterman vrátil s show na Netflixu – My Next Guest Needs No Introduction. Ale formát byl jiný. Jen několik epizod ročně, dlouhé rozhovory, bez tlaku každodennosti. „Tohle je to, co jsem vždycky chtěl dělat,“ řekl. „Mluvit s lidmi, aniž bych se musel snažit být vtipný každých pět sekund.“

Show ukázala jiného Lettermana – pomalšího, reflexivního, lidštějšího. „Už nemusím hrát roli,“ vysvětlil. „Můžu být jen sám sebou. A je to osvobozující.“

David Letterman změnil televizi. Ovlivnil generace komiků, moderátorů, tvůrců. Jeho show byla brilantní, inovativní, odvážná. Ale cena byla vysoká – desítky let života strávené v práci, kterou nenáviděl, před kamerami, kde se necítil pohodlně, v nekonečném cyklu výroby humoru.

„Byla to nejlepší práce na světě,“ řekl nedávno. „A zároveň nejhorší. Vysála ze mě všechno. Dala mi slávu, peníze, respekt. Ale vzala mi klid, soukromí, část duševního zdraví.“

Jeho příběh je varováním o ceně každodenní televize. O tom, co se stane, když se úspěch stane pastí. O muži, který bavil miliony, ale sám zápasil každý den jen proto, aby se dostal na konec show.

„Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to znovu?“ přemýšlel. „Nevím. Možná ano. Možná ne. Ale kdybych to dělal, snažil bych se víc si to užít. A méně se stresovat. I když nevím, jestli by to šlo. Někteří lidi prostě nejsou stvořeni pro to, co dělají. A přesto to dělají celý život.“