Článek
Že naši byli přísní, ale spravedliví. Že jsme neměli moc peněz, ale měli jsme lásku. Že jsem byla spokojená holčička, která si vystačila s knížkami, pastelkami a sněním.
Jenže člověk někdy říká věci, kterým věří, protože je potřebuje věřit. Až mnohem později jsem zjistila, že můj obraz dětství byl spíš pohádka, kterou jsem si vyprávěla, abych přežila.
Do terapie mě dostala úzkost. Po třicítce se začala plíživě objevovat – nejdřív nenápadně, pak mě paralyzovala i v běžných situacích. V noci jsem nespala, bála jsem se vlastních myšlenek. Po několika neúspěšných pokusech „vydržet to“ jsem si vyhledala terapeutku. Nešlo mi o dětství, chtěla jsem jen přestat mít strach.
Jenže terapie je zvláštní věc. Začnete mluvit o práci, stresu, manželství – a najednou sklouznete do vět, které se vás dotknou víc, než čekáte. Až jednou mi terapeutka řekla:
„Víte, vy o rodičích mluvíte, jako by byli cizinci.“
Zarazilo mě to. Vždyť jsem měla hezké dětství, ne?
Začala jsem si všímat svých reakcí. Vzpomínky, které mi přicházely, nebyly veselé. Spíš matné, rozmazané. A některé vůbec nedávaly smysl. Pamatovala jsem si, že jsme doma nikdy nekřičeli. Ale najednou jsem měla v uších výkřiky, rány, dveře práskající ve dvě ráno. Pamatovala jsem si, jak jsem sedávala na schodech a čekala, až máma přestane brečet. A jak jsem se naučila být tichá, abych nezpůsobila další výbuch.
Uvědomila jsem si, že jsem celý život potlačovala věci, které byly příliš těžké. Nešlo o to, že by mě rodiče nemilovali. Ale nebyli připravení. Táta byl náladový a výbušný, máma nešťastná a uzavřená. Já mezi nimi jako prostředník, který se snažil, aby doma bylo ticho. Ne klid – jen ticho.
Celé moje „šťastné dětství“ bylo ve skutečnosti přežití. Naučila jsem se číst atmosféru v místnosti dřív, než někdo promluvil. Naučila jsem se nevyslovovat přání. A hlavně – naučila jsem se zapomenout. Na to špatné. Na všechno, co bolelo, co děsilo, co jsem v dětské hlavě nedokázala zpracovat.
Jedna z nejtěžších věcí na terapii bylo si to přiznat. Přestat chránit vlastní rodiče. Přestat říkat „všichni dělali, co mohli“. Ano, dělali. Ale nestačilo to. A já jsem celá ta léta nosila v sobě malou holčičku, která si myslela, že nesmí být na obtíž.
Dnes vím, proč mě děsí konflikty. Proč se bojím zvednout hlas. Proč se omlouvám, i když jsem nic neudělala. Proč mám neustálý pocit, že musím být dokonalá, jinak mě někdo opustí.
Terapie mi pomohla si vzpomenout. A paradoxně právě to, co mě zraňovalo, mi přineslo úlevu. Protože když víte, odkud ta bolest přichází, přestane být záhadná. A můžete ji pomalu začít léčit.
Nevzpomínám si na všechno. Možná ani nikdy nebudu. Ale vím, že moje dětství nebylo šťastné. Bylo tiché. A v tom tichu jsem se naučila nebýt sama sebou. Teď se to zkouším učit znovu. A i když je to těžké, tentokrát to dělám vědomě. A pro sebe.
