Článek
Nedotčené pampelišky, sedmikrásky a pár fialek. Zamlaskala jsem údivem – přece nekupuje kytice, nikdy. Jenže tam to leželo, jako by to čekalo na náš další den.
Zpočátku jsem tomu nepřikládala zvláštní význam. Myslela jsem, že je to náhodný pozdrav od někoho jiného – „ztracená“ kytička přilepená za stěračem, když parkoval vedle parku. Ale kytky se objevovaly opakovaně. Ráno různé, vázané do malého svazečku, sepnuté gumičkou od čerstvého pomeranče, nebo jen volně s trsátkem s listem.
Každý trn mě bodal zvědavostí. Vždycky jsem se ptala: „Kdo mi tuhle radost dělá?“ A pak jsem se zarazila – ve skutečnosti jsem tu radost dělala svému muži. Jeho auto bylo jeho světem na čtyřech kolech, jeho útočištěm i pracovnou. A já v tom světě začala nacházet drobné vzpomínky.
První květina mi vyprávěla příběh o louce, kde jsme spolu dělali piknik minulý rok. Druhá mi připomněla naše první jaro v novém bytě, kdy jsem mu vytrhala pampelišky u domu za rohem a on se jen usmál, jak jsem je cítila na svých bosých nohách. Třetí… ta mi přinesla ticho. Seděla jsem v autě a dívala se, jak kapky bubnují na sklo, a v té vůni jsem cítila, že ho miluju.
Ale stále jsem nevěděla, kdo je původcem. Nevěděla jsem, kde ten člověk květiny trhá, kdo mu je předává, aby je pak opatrně položil na sedačku spolujezdce. A proč mě tím obdarovává tak tajně.
Jednoho dne jsem se rozhodla sledovat. Přisedla jsem si na zadní sedadlo a vyrazili jsme na víkend za rodinou. Zastavil se u malé kvetoucí loučky u silnice. Vystoupil, dynamicky popošel k trávě, sklonil se a začal sbírat sedmikrásky. V dešti. Když se zvedl, boky bundy měl mokré a oči jasné, jako by sbíral slunce.
Srdce mi bušilo na prasknutí. Sklonila jsem se, otevřela dveře a zeptala se: „Proč to děláš?“ On se zarazil, přejel si mokré vlasy a podal mi trs květin. „Nebylo by fér, abys je nacházela bez tvého vědomí. Možná chceš vědět, že je to pro tebe.“ Usmál se a přidal: „Kdysi jsem vždy nosil kytici domů. Ale ty jsi mi jednou řekla, že ti voní víc ty obyčejné kvítí ze zahrádky než umělé růže z obchodu.“
V tu chvíli mi došlo, že květiny nejsou jen krásou – jsou vzpomínkou na naši lásku v těch nejnepatrnějších okamžicích. Že člověk, který se nikdy neptal na velké dary, dává to nejmenší, co mu dům přírody nabízí. A že tím mě učí vnímat ticho, něhu i krásu každého dne.
Ten den jsem pochopila, že květiny v autě byly vždy jen náš malý rituál. Tajná řeč dvou lidí, kteří si umějí naslouchat, i když mluví trávou a listy. A já teď vím – až zase uslyším brnkání deště o karoserii, budu vědět, že kdesi za úhlem sbírá pár lučních kytek, aby mi připomněl, jak je krásné nás slyšet beze slov.
