Článek
Moje příjmení je poměrně neobvyklé, ale brala jsem to jako fakt. Neptala jsem se proč. Vyrůstala jsem v paneláku na sídlišti, naši moc o minulosti nemluvili. „Staré věci nech spát,“ říkala máma. A tak jsem spala i já – alespoň pokud šlo o kořeny.
Až jednou, spíš z nudy než ze zvědavosti, jsem si hrála s mapou. Google Earth, náhodné klikání, hledání vesniček podle zvláštních jmen. A pak jsem to uviděla: Malá Hrdinová.
Zarazila jsem se. Hrdinová. Moje příjmení.
Vesnička s pár domy, uprostřed polí, na pomezí Vysočiny. Nikdy jsem o ní neslyšela. Ani o nikom z naší rodiny, kdo by s ní měl cokoli společného. Ale nemohla jsem to pustit z hlavy.
Za pár týdnů jsem se tam vypravila.
Vlakem to šlo jen do vedlejšího městečka, dál už jen autobus dvakrát denně. Vesnice působila jako ztracená v čase – dvě ulice, kaplička, malý rybník, a ticho. Vystoupila jsem, trochu nesvá. V hlavě mi vířilo: „Co tu vlastně hledáš?“ Ale nohy mě nesly dál.
A pak jsem ho uviděla. Portrét. Můj obličej.
Byl vyvěšený v prosklené vitríně u místního kulturního domu. Černobílá kresba, uhlem, pečlivě orámovaná. Pod ní nápis: „Anna Hrdinová, poslední z rodu.“
Zůstala jsem stát. Ani jsem nedýchala. Ta žena na obrázku – nebyla to jen podobnost. Byla jsem to já. Nebo alespoň někdo, kdo mi byl neuvěřitelně podobný. Stejné oči. Stejný tvar rtů. Dokonce i ten lehce nakloněný způsob, jak držela hlavu – přesně jako já na školních fotografiích.
Vešla jsem dovnitř, do skromného obecního sálu. Uvnitř byla jen starší paní, uklízela. Zeptala jsem se jí, kdo je žena na portrétu. Podívala se na mě, jako bych právě vstoupila z minulosti.
„To je Anna,“ řekla pomalu. „Žila tu za války. Pomáhala lidem ukrývat se, než ji gestapo odvezlo. Nikdy se nevrátila. Byla to statečná dívka… a měla zvláštní pohled. Jako vy.“
Zvedla ke mně oči, pátravé, až příliš vnímavé.
„Vy jste příbuzná?“
Zavrtěla jsem hlavou. Aspoň myslím. Ale v tu chvíli jsem si tím už nebyla jistá.
Doma jsem začala pátrat. Archiv, matriky, staré fotografie. A kousek po kousku se skládal obraz, který mi do té doby unikl: že naše rodina kdysi opravdu pocházela z Vysočiny. A že Anna Hrdinová mohla být sestřenice mé prababičky. Nebo její sestra. Možná. Nikdo už to nedokázal s jistotou říct.
Ale od té doby se na sebe dívám jinak. Nejen skrz zrcadlo, ale i skrz příběhy, které jsem donedávna neznala. A přemýšlím, kolik toho v nás zůstává, i když to jméno na mapě už dávno zmizelo z většiny atlasů.
