Článek
V noci mě probudil pláč dítěte. Žádné jsme doma neměli
Byla to jedna z těch nocí, kdy se dům zdál až nepřirozeně tichý. Vítr nefoukal, topení nehřmělo, ani lednice nevrněla. Ležela jsem v posteli a zírala do tmy, když jsem najednou zaslechla zvuk, který mi okamžitě rozbušil srdce. Tichý, přerývaný nářek. Pláč. Dítěte.
Sedla jsem si na postel, zadržela dech a čekala, zda se ozve znovu. A pak to přišlo. Tentokrát hlasitější, s nádechem zoufalství. Jemný, vysoký, naprosto nezaměnitelný. Jenže náš dům byl prázdný. Byli jsme jen já a můj muž, obě děti už roky dospělé a dávno z domu.
„Marku, slyšíš to?“ zeptala jsem se šeptem.
Zamžoural na mě, jen na okamžik otevřel oči. „Co?“
„Dítě. Pláče dítě.“
„To se ti zdá,“ zamumlal ospale a otočil se na druhý bok.
Ale mně se to nezdálo. Zvuk byl příliš jasný. Příliš blízko. Přicházel z dolního patra, jako by někdo seděl v obýváku a tiše tam vzlykal.
Vzala jsem župan, přehodila ho přes ramena a vydala se ke schodům. Dům byl ponořený do tmy, světlo z pouliční lampy venku kreslilo bledé oranžové pruhy na podlahu. A mezi nimi se znovu ozval vzlyk. Tentokrát mnohem jasněji. Dítě, možná batole, které hledá mámu.
„Haló?“ zavolala jsem tiše. „Je tu někdo?“
Žádná odpověď. Jen další nářek, tentokrát kratší, jako by dítěti docházely síly.
Pomalu jsem sešla schody. Každý krok mě pálil v chodidlech, jako by mě tělo varovalo, ať to nedělám. Když jsem vešla do obýváku, pláč se náhle zastavil. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a vyběhnout zpět nahoru, ale něco mě drželo na místě.
Pokoj byl klidný. Všechno přesně tam, kde má být. Jenže vedle křesla leželo něco, co jsem tam rozhodně před spaním neviděla. Malý, fialový plyšový králík. Roztrhané ucho, staré švy.
Přistoupila jsem k němu a dotkla se ho špičkami prstů. Byl teplý.
Náraz strachu mi sevřel hrdlo tak prudce, že jsem na okamžik nemohla dýchat.
V tu chvíli se za mnou ozval krok.
Otočila jsem se, připravená vidět… něco. Někoh…
Ale byl to Marek, rozespalý, s rukou na rámu dveří.
„Proč tu svítíš?“ zamumlal.
„Nesvítím,“ zašeptala jsem. „A podívej se na to.“ Ukázala jsem k plyšákovi.
Sešel blíž, zamračil se. „Odkud to je?“
„Já nevím,“ odpověděla jsem a hlas se mi třásl. „Ale pláč… slyšelas to? Byl tady. Úplně tady.“
Marek si povzdechl a sebral králíka. „To bude tvůj stres. Celý týden jsi nespala.“
Chtěla jsem mu odporovat, ale nedokázala jsem. Byla jsem příliš otřesená, příliš zmatená. Když jsme se vraceli nahoru, otočila jsem se ještě jednou. Pokoj byl tichý. Tak tichý, že mi běhal mráz po zádech.
Ráno Marek odjel do práce brzy. Já zůstala doma sama. Plyšového králíka položil na stůl v kuchyni, jako důkaz, že nešlo o sen. Neustále jsem kolem něj chodila a cítila, jak mě přitahuje a zároveň odpuzuje.
Po obědě jsem se rozhodla celý dům projít. Každou místnost. Každou skříň. Každý roh. Hledala jsem cokoli, co by vysvětlovalo noční pláč. Nic. Všude jen ticho a prach.
Až když jsem otírala poličku v obýváku, všimla jsem si v jednom rohu stěny drobné čmouhy. Jako by tam někdo dětskou rukou opřel špinavé prsty. Podivně malé a kulaté.
Najednou mi hlavou bleskla myšlenka, která by mě ještě před dnem rozesmála. Vzpomněla jsem si na paní, která nám dům prodávala. Mluvila o tom, že má „k domu zvláštní vztah“ a že je ráda, že ho nechává rodině, „co si zaslouží trochu klidu“.
Tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost. Dnes mě její tón začal děsit.
Večer jsem jí zavolala. Hlas měla unavený, ale když jsem se představila, ztichla.
„Vy… slyšeli jste ho?“ zeptala se nakonec.
Led mi projel páteří. „Koho?“
„To dítě,“ zašeptala. „On někdy pláče, když je sám. Mně plakal celé měsíce. Až když jsem odešla, přestal.“
Nemohla jsem najít slova.
„Nikdy se neukáže,“ pokračovala. „Nikdy neublíží. Ale… nechce být sám. A někdy vám dá vědět, že tu je.“
Když jsem večer seděla u stolu a Marek přede mě položil večeři, nevěděla jsem, jak mu to říct. Do rána dítě neplakalo. Ani další noc. Jen občas jsem zahlédla koutkem oka pohyb tam, kde by neměl být.
Králíka jsme nevyhodili. Leží dodnes na poličce v obýváku. Když se ho někdy dotknu, pořád je teplý. A já si uvědomuji, že některé domy nejsou úplně prázdné. Jen čekají, až je někdo vyslyší.
