Článek
Poslední měsíce byla zavřená doma, pořád s mobilem v ruce, nepochopitelně podrážděná. Věřila jsem, že týden v přírodě, nové kamarádky a čerstvý vzduch jí prospějí. Tábor byl ověřený, doporučovaný rodiči ze školy. Nebylo nic, čeho bych se měla bát.
Jenže když se Klárka vrátila, poznala jsem ji jen podle kufru.
První věc, co mě zarazila: ani mě neobjala. Obvykle se mi po každé delší nepřítomnosti vrhala kolem krku. Teď jen prošla kolem mě se slovy „Jsem unavená“ a zavřela se v pokoji. Večeři odmítla, prádlo si sama vybalila, dokonce i spacák vyprala. To nikdy neudělala.
Druhá věc: v noci chodila po domě. Slyšela jsem její kroky, když jsem napůl spala. Jednou jsem ji našla stát v kuchyni, dívala se do prázdna a držela hrnek, aniž by si uvědomovala, že ho má v ruce. Když jsem ji oslovila, vyjekla a rozbrečela se.
„Nesmím… mami, nesmím ti nic říct,“ vydechla mezi vzlyky.
To mě definitivně zvedlo ze židle.
Další den jsem zavolala na tábor. Telefon zvedl jeden z vedoucích, pan Daněk – hlas příjemný, trochu unavený, ale ochotný. Když jsem se představila a řekla, že bych ráda mluvila o Klárce, jeho tón se drobně změnil. Ne negativně, spíš ostražitě.
„Můžu vám to říct, paní Novotná,“ začal po chvilce ticha. „Ale raději osobně. Ne po telefonu. Zastavíte se dnes?“
To nebyla věta, kterou chcete slyšet od člověka, jemuž jste svěřili svoje dítě.
Odpoledne jsem přijela k budově skautského střediska. Pan Daněk mě pozval dovnitř do malé kanceláře, zavřel dveře a posadil se naproti.
„Vaše dcera se poslední tři dny chovala jinak,“ řekl klidně. „Ne problémově. Jen… jinak. Držela se od všech dál. A hlavně od jednoho z dospělých.“
Ztuhla jsem. „Od koho?“
„Od praktikanta, co tam byl poprvé,“ odpověděl. „Říká si Tomaš. Byl… příliš přátelský. Ne dětem, ale dívkám. Pořád kolem nich kroužil.“
V tu chvíli mi žaludek spadl někam k lopatkám.
„Co se stalo Klárce?“ zašeptala jsem.
Pan Daněk vytáhl ze šuplíku sešit. „Vedení tábora má pravidlo, že všechny děti musí mít možnost anonymně napsat, kdyby se cítily nepříjemně. Vaše dcera napsala toto.“
Podal mi útržek papíru. Třásl se mi v ruce.
„Vadí mi, jak se na mě dívá. V noci chodí kolem chaty. Nechci s ním být sama. Prosím, neříkejte mu to.“
Bylo to psané její rukou. A úplně bez emocí. O to hrozivější.
„Proč jste mi to neřekli hned?“
„Chtěli jsme to vyřešit tam. Přemístili jsme ho na jinou část tábora, mimo děti. Sledovali jsme ho. Nemáme důkaz, že by Klárku oslovil nebo se jí dotkl. Ale věděli jsme, že něco není v pořádku. A poslední den před odjezdem…“ Pan Daněk se odmlčel. „Přišel za mnou. Řekl, že Klárku ‚nemůže dostat z hlavy‘. To stačilo. Okamžitě jsme ho vykázali.“
Seděla jsem tam jako přikovaná. V hlavě mi hučelo jediné: ještě jeden večer, jedno neohlídané odpoledne, a všechno mohlo být jinak.
„Dcera se vám bojí říct, co cítila,“ pokračoval. „Ale věřte mi, že se nestalo nic, co bychom nezachytili. Všechen čas mimo program byl pod dozorem. Ale strach byl skutečný. A děti si strach nesou domů.“
Když jsem přijela zpět, Klárka seděla na posteli, kolena přitažená k hrudi, oči červené. Posadila jsem se vedle ní.
„Lásko,“ řekla jsem tiše. „Ten kluk z tábora… už se tě nedotkne. Nikdy. Nemusíš se bát.“
Zvedla oči, pomalu, jako by nevěřila tomu, co slyší.
„On říkal, že když budu mluvit, bude to moje vina,“ zašeptala.
Objala jsem ji. Pevně, dlouho, dokud se její tělo nezačalo pomalu uvolňovat. Bylo to poprvé od návratu, kdy se mi neschovala pod polštář.
Trvalo týdny, než začala spát normálně. A měsíce, než znovu věřila dospělým mimo rodinu. Ale jednoho dne přišla ze školy a řekla: „Mami, můžeme mě zase přihlásit do tábora. Ale tam… tam ne.“
A tehdy jsem pochopila, že to nejcennější není zjistit pravdu. Je to být připravený ji unést, aby dítě vědělo, že nemusí být na nic samo.
