Článek
Byl uložený hluboko v krabici na dně skříně, obalený vrstvou prachu, který se tam musel usadit během let, možná desetiletí. Krabici jsem objevila úplnou náhodou, když jsem hledala něco úplně jiného – staré dokumenty po rodičích. Uprostřed starých alb a dopisů ležel on: malý, těžký fotoaparát, takový ten typ, na který se zapisují zrnité nahrávky na miniaturní paměťovou kartu.
Zaráželo mě, že jsem ho nikdy předtím neviděla. Přitom naši rodiče zachycovali téměř všechno: narozeniny, dovolené, rodinné oslavy. Tenhle přístroj ale nepůsobil jako něco, co používali často. Spíš jako něco, co někdo schoval – schválně.
Když jsem ho zapnula, vydal hluboký, unavený zvuk. Přesto se na malém displeji objevilo pár ikon. Jedna z nich označovala videa. Bylo jich šest. Všechny bez názvu. Všechny staré.
Rozklikla jsem první.
Obraz byl roztřesený, natáčený zřejmě potají. Viděla jsem obývací pokoj našich prarodičů – poznala jsem starou záclonu, která visela u okna ještě v době mého dětství. Ale obraz nebyl to nejpodivnější. Byl to zvuk.
Tichý šepot. Pak náhlé: „To nesmíš nikomu říct.“
Hlas muže, který jsem nedokázala přiřadit k žádnému členovi rodiny. Ne dědův. Ne otcův. Cizí, naléhavý.
Další video.
Tentokrát kamera mířila na dveře do sklepa. Někdo je otevíral velmi pomalu, jako by se bál, co najde za nimi. Na okamžik jsem zahlédla siluetu – dítě. Malé, sotva desetileté. Stálo ve tmě a drželo v ruce baterku. Obraz se přiblížil, jako by to ten, kdo natáčel, chtěl zachytit lépe.
A pak to dítě zvedlo hlavu.
Podívalo se přímo do objektivu.
A usmálo se.
Ten úsměv nebyl dětský. Nebyl nevinný. Byl… vědomý.
Ale v rodině jsme v té době žádné malé dítě neměli.
Třetí video jsem pustila jen s obtížemi.
Záběr ukazoval kuchyň. Na stole byl rozložený balíček dopisů, některé pomačkané, jiné potrhané. Prsty někoho – opět neidentifikovaného – je přebíraly jeden po druhém. V pozadí bylo slyšet hlasitější dýchání, jako by se někdo snažil potlačit paniku.
A pak byla slyšet jediná věta:
„Už zase přišlo. Tentokrát blíž.“
Přeskočila jsem na čtvrté video. Věděla jsem, že bych neměla, ale zároveň jsem nemohla přestat.
Byla tma. Jen světlo z baterky. Kamera mířila na zdi sklepa. Někdo tam nakreslil křídou symboly – kruhy, čáry, postavy. Dětské kresby, ale ne dětské významem. Bylo v nich cosi znepokojivě přesného, jako by je nakreslil někdo, kdo věděl víc, než měl.
Páté video bylo ještě horší.
Obraz se třásl. Někdo utíkal chodbou. Vzduch byl slyšitelně těžký, a v dálce se ozývaly kroky. Ne lidské. Ne pravidelné. Něco jako táhlé šourání, přerušované náhlým, prudkým klepáním. Kamera se otočila směrem dozadu – ale nebylo tam nic. Jen temnota.
Když jsem konečně otevřela poslední, šesté video, měla jsem ruce studené jako led.
Záběr ukazoval obličej. Starý, unavený, s vráskami vryté hluboko do kůže. Neznala jsem ho. Nebyl to žádný z mých příbuzných.
Muž se díval přímo do objektivu.
„Jestli tohle někdo najde,“ řekl, „neptejte se, kdo jsem. Ptejte se, proč to ve vaší rodině začalo. A proč to nikdy neskončilo.“
Pak se naklonil blíž.
A v šeru za ním se objevily oči. Malé. Kulaté. Přesně jako oči dítěte ze sklepa.
Video skončilo.
Zůstala jsem sedět v tichu, fotoaparát v klíně a srdce až bolestivě rychlé. Od té doby přemýšlím jen nad jednou věcí:
Kdo to dítě bylo?
A proč jsem při některých záběrech měla pocit, že se dívám na něco, co jsem kdysi viděla… v nějaké rozmazané, staré vzpomínce?
Fotoaparát jsem odložila zpátky do krabice.
Ale ty oči… ty ve mně zůstaly.
