Článek
Stála v rohu, pokrytá vrstvou pilin a prachu, a já si ji pamatuji odjakživa. Jako dítě jsem se často ptala, co v ní je, ale odpověď byla vždy stejná:
„To není pro tebe.“
Nikdy nezvýšil hlas, nikdy nepůsobil hrozivě – spíš smutně. Jako by ta bedna nesla vzpomínku, kterou nedokázal vyslovit. Časem jsem o ni přestala jevit zájem. Prostě tam byla, stejně neodmyslitelná jako starý ponk, rezavé svěráky a vůně terpentýnu.
Až když onemocněl a začal slábnout, všimla jsem si, že o bedně mluví jinak. Občas k ní zabloudil pohledem, jako by ho něco tížilo. Jednou se dokonce pokusil vstát z postele – v jeho stavu to bylo nemožné – jen proto, že prý „musí do dílny“. Nakonec se rozplakal, což jsem v životě neviděla.
Všechno to začalo dávat smysl až ten večer, kdy ho převezli do hospice. Seděla jsem u jeho lůžka, držela ho za ruku, dýchal těžce. A pak otevřel oči – čistě, jasně – a zašeptal:
„Klíč je v šuplíku… Otevři to. Prosím.“
Jeho hlas byl naléhavý, ale ne vyděšený. Spíš osvobozující. Přikývla jsem, i když jsem netušila, co najdu. Vrátila jsem se domů, do jeho dílny, kde všechno vonělo stále stejně. Otevřela jsem šuplík v ponku – byl tam starý mosazný klíček na kožené šňůrce.
V té chvíli jsem poprvé pocítila zvláštní strach. Jako by dílna ztichla víc než obvykle. Opatrně jsem přistoupila k bedně, klekla si a strčila klíč do zámku. S mechanickým cvaknutím povolil.
Vnitřek byl plný obálek, zažloutlých papírů, několika fotografií a malého látkového balíčku. Vzala jsem první obálku. Byla adresovaná mně – rukou mého táty.
„Pokud tohle čteš, už nejsem mezi vámi,“ začal dopis.
Prsty se mi roztřásly.
Psalo se v něm o jedné zimě před mnoha lety, kdy zmizela holčička z nedaleké vesnice. Po celé oblasti se tehdy pátralo. Nikdo nebyl nalezen, ani mrtvý, ani živý. Táta v dopise psal, že ji našel v lese, ještě než dorazila policie. Byla slabá, zmrzlá, ale naživu. Odvedl ji k sobě do dílny, protože v té době byl sám, bez rodiny, bez telefonu, a chtěl ji nejprve uklidnit. Tvrdil, že plánoval okamžitě zavolat pomoc.
Jenže dívka měla na těle stopy, které podle něj vypadaly jako dílo jejího otce – muže známého svou brutalitou. A ona ho prosila, aby ji tam nevracel.
„Nemohl jsem,“ stálo v dopise. „Ne po tom, co jsem viděl.“
A tak ji schoval. Ne dlouho – jen přes noc, než se rozhodne, co dělat. Druhý den ráno ale otevřel dveře dílny a dívka byla pryč. Utekla. A on se celý život bál, co si lidé pomyslí, kdyby věděli, že byla u něj – byť jen pár hodin. A jestli se jí někdy něco stalo dál.
V bedně byly její kresby, které udělala v té jediné noci, kdy u něj seděla u kamen. Dětské obrázky – dům, pes, strom… a pod tím velký černý flek, který vypadal jako mužská silueta.
Na dně bedny byl látkový balíček. Otevřela jsem ho a uvnitř našla malou dětskou rukavičku. Jednu jedinou. Zaschlý blátivý okraj dokazoval, že ji ztratila někde venku.
Dopsal:
„Nestrašil mě zákon. Strašilo mě svědomí. Každou noc. Otevřením té bedny to může konečně skončit.“
Seděla jsem tam dlouho. Nevěděla jsem, jestli mám být pyšná, vyděšená nebo zničená tím, co jsem se dozvěděla. Byla to pravda – surová, nepohodlná, těžká. Ale byla jeho.
Když jsem se vrátila do hospice, byl ještě naživu. Slabě se usmál, jako by věděl, že jsem pochopila. Držela jsem ho za ruku, dokud mu poslední nádech neunikl z hrudi jako tiché vydechnutí úlevy.
A já si tehdy uvědomila, že některé bedny nejsou zamčené kvůli tajemství.
Ale kvůli vině, kterou člověk neunese sám.
