Článek
„Jsem před domem.“
Neznámé číslo. Bez jména, bez kontextu. Čtyři slova, která mě okamžitě vytrhla z pohody.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se ke dveřím. K oknu. K telefonu. Nikdo neměl vědět, kde bydlím.
Před pár týdny jsem se přestěhovala. Změnila jsem práci, město, všechno. Po jednom velmi špatném vztahu, po nehezkém rozchodu. Potřebovala jsem začít znovu. S nikým jsem nekomunikovala o své nové adrese – kromě rodičů a jedné kamarádky, která mi pomáhala se stěhováním. Ani na sociálních sítích nebylo nic.
Zkontrolovala jsem číslo. Neuložené, s běžnou českou předvolbou. Ruce se mi trochu třásly. Napsala jsem zpět:
„Kdo jste?“
Odpověď nepřišla. Místo toho další SMS.
„Máš bílé záclony. Hezké.“
Teď už jsem věděla, že to není hloupý vtip. Někdo skutečně stojí venku. Vstala jsem a šla pomalu k oknu. Rozsvítila jsem jen lampu za rohem, abych nebyla vidět. Opatrně jsem poodhrnula závěs.
Na chodníku nikdo.
Ale i přesto – věděl, jak vypadá můj byt.
Začala jsem přemýšlet. Kdo by to mohl být? Ex? Nějaký „sledovač“ z online světa? Někdo, komu jsem dlužila odpověď?
Otevřela jsem okno a zavolala do tmy: „Kdo jste? Tohle není vtipné!“
Ticho.
Za pár minut další zpráva:
„Nechci tě děsit. Jen jsem chtěl vědět, jestli si na mě vzpomeneš.“
To mě zaskočilo. Vzpomenu? Na koho? Napsala jsem:
„Nevzpomenu. Řekni mi svoje jméno, nebo volám policii.“
Odpověď přišla rychle:
„David. Z intru. 2009. Kolej F.“
Na moment se mi zatmělo před očima. David. Jméno, které jsem roky neslyšela. Kluk, se kterým jsme si tehdy psali, když mi bylo dvacet. Nic vážného, jen pár večerů, pár flirtů. A pak zmizel. Přestal odpovídat. A já na něj zapomněla.
Teď, po 15 letech, stojí před mým domem?
Volala jsem kamarádce. Vzala to hned. „Zůstaň v bytě. Nechoď ven. Zavolám policii, když budeš chtít.“
Při další SMS jsem už neváhala:
„Napiš, co chceš. Ale nedělej tohle. Tohle je narušení.“
Napsal, že se omlouvá. Že mě našel podle zmínky na LinkedInu, podle článku, který jsem sdílela. Že si domyslel město. A že měl pocit, že ještě něco dlužíme minulosti.
Ten večer jsem ho už neviděla. A od té doby ani neslyšela.
Dnes už žiju jinde. Pořád přemýšlím, co ho k tomu vedlo. Touha po uzavření? Samota? Něco temnějšího?
Ale jedno vím jistě: i když si myslíme, že jsme začali znovu, minulost nás může najít. Třeba v jedné jediné větě, která vám přistane v mobilu, když to čekáte nejmíň.
„Jsem před domem.“
