Článek
A že se celý život snažím milovat někoho, ke komu jsem si nikdy nedovolila nic hlubšího cítit.“
Ten správný typ
Bylo mi dvacet čtyři, když jsme se poznali. On byl klidný, vzdělaný, se smyslem pro humor a hlavně – žádné drama. Přesně to, co jsem si tehdy říkala, že chci. Měla jsem za sebou pár pokusů o vztahy, které vždycky skončily špatně. Nevěra, manipulace, sliby, které se nikdy nesplnily.
A on? On byl přesný opak. Nabízel stabilitu, jistotu, ticho místo bouří.
Za rok jsme spolu bydleli. Za tři roky byla svatba. O rok později první dítě. Měla jsem pocit, že jsem „vyhrála“. Ne dokonalý vztah, ale dobrý život.
A to jsem si opakovala roky.
Láska podle plánu
Nikdy jsme se moc nehádali. Řešili jsme hypotéku, školky, práci, babičky. Život byl jako seznam úkolů, které si odškrtáváte a na konci doufáte, že přijde pocit naplnění.
Jenže on nepřišel.
Ne v den výročí. Ne na dovolené. Ani když děti odjely poprvé na tábor a my zůstali sami – jen my dva, v tichu, které nebylo klidné, ale prázdné.
Začala jsem si všímat maličkostí: že mě nikdy nezajímal jeho hlas, že mě nebaví, jak se směje, že když mě obejme, stojím jako dřevo. A že když se milujeme, v hlavě si odbývám nákupní seznam.
Ne proto, že bych ho neměla ráda. Ale protože jsem nikdy nebyla zamilovaná. Jen jsem se o to přesvědčila.
Probuzení – a šok
Skutečný zlom přišel, když jsem potkala kolegu z práce. Byl mladší. Vůbec se mi nehodil do života. Ale stačilo, aby se na mě podíval jinak – a já měla poprvé pocit, že dýchám.
Nic se mezi námi nestalo. Ani pusa, ani dotek. Ale najednou jsem pochopila rozdíl mezi tím někoho mít ráda – a po někom toužit. Cítit nervozitu, radost, napětí. Všechno, co jsem si myslela, že je hollywoodský nesmysl. Ale ono to je reálné. Jen jsem to nikdy nezažila.
Vrátila jsem se domů, sedla si do koupelny na zem a tři hodiny jen koukala do kachliček. Bylo mi čtyřiačtyřicet a poprvé jsem si připustila, že jsem celou dobu žila v citovém šerosvitu.
Co teď?
Neodešla jsem. Nechci rozbít rodinu kvůli přelétavému pocitu. Ale taky vím, že už nemůžu dál předstírat. Ne před manželem – ale před sebou.
Začali jsme chodit na párovou terapii. Poprvé jsem mu řekla: „Nevím, jestli jsem tě někdy doopravdy milovala.“ A on neutekl. Nezhroutil se. Řekl: „Já si to někdy taky říkal. Ale možná jsme se měli učit milovat jinak.“
Nevím, jestli to ustojíme. Ale vím, že teď konečně žiju pravdivě.
Možná je tohle ta skutečná dospělost. Když už nechceš všechno správně. Chceš jen cítit, že žiješ.
