Článek
Syn nechal telefon na kuchyňské lince a šel do koupelny. Obrazovka se rozsvítila upozorněním. Jméno jsem poznala okamžitě.
Moje.
Zarazilo mě to. Já mu ale nic nepsala.
Když jsem telefon vzala do ruky, obrazovka byla prázdná. Žádná notifikace. Žádná zpráva. Historie chatu smazaná. Jako by tam nikdy nic nebylo.
„Přišla ti zpráva?“ zeptala jsem se, když se vrátil.
Ztuhl. Jen na zlomek vteřiny. Ale všimla jsem si.
„Ne,“ odpověděl příliš rychle. „Asi se ti to zdálo.“
Začala jsem si všímat dalších věcí. Telefon měl neustále u sebe. Spal s ním pod polštářem. A několikrát denně mazal konverzace — vždycky rychle, nervózně, jako by něco hasilo.
Jednou jsem ho slyšela šeptat:
„Prosím, už mi nepiš.“
Když jsem vešla do pokoje, telefon položil displejem dolů.
„S kým si píšeš?“
„S nikým,“ řekl. „Jen… staré zprávy.“
Jenže nebyly staré. Byly čerstvé. A nebyly od cizích lidí.
Jednoho večera jsem udělala chybu. Vzala jsem jeho telefon, když spal. Odemkla jsem ho — pořád používal stejný kód. V aplikaci zpráv bylo prázdno. Ale v nastavení jsem našla zálohy.
Obnovila jsem poslední.
Telefon se na chvíli zasekl. A pak se seznam konverzací zaplnil. Srdce se mi sevřelo.
Byly tam zprávy od mě.
Od otce.
Od babičky, která zemřela před třemi lety.
Od syna samotného.
Všechny odeslané v časech, kdy dotyční spali. Nebo nebyli doma. Nebo už nežili.
Otevřela jsem konverzaci se svým jménem.
Já: Proč už mi neodpovídáš?
Syn: Protože to nejsi ty.
Já: Ale pamatuju si tě líp než ona.
Syn: Nech mě být.
Já: Když budu psát já, nebude psát ona.
Zamrazilo mě.
V další konverzaci — s jeho otcem — stálo:
„Jestli jí odpovíš, vrátí se.“
A u babičky:
„Ještě si mě pamatuješ? Já si pamatuju tebe.“
Telefon mi málem vypadl z ruky.
Vzbudila jsem syna. Sedl si na posteli a díval se na mě unavenýma očima. Ne překvapený. Jako by věděl, že to přijde.
„Kdy to začalo?“ zeptala jsem se.
„Po tom, co babička umřela,“ řekl tiše. „Napsala mi první.“
„To není možné.“
„Vím. Proto to mažu.“
Vysvětlil mi to. Ty zprávy nepřišly zvenčí. Nešlo o cizí čísla. Vycházely z jeho kontaktů. Z jeho paměti. Psaly věci, které věděl jen on. Věci, které mu kdysi někdo řekl šeptem. Věci, které se nikdy nezapisují.
„Když odpovím,“ pokračoval, „začne se to dít i ve skutečnosti.“
„Co?“
„Oni se začnou chovat jinak,“ řekl. „Jako ty minule.“
Vzpomněla jsem si. Na den, kdy jsem mu řekla větu, kterou jsem si nepamatovala. Slovo od slova tak, jak ji psala „já“ v telefonu.
„Tak jsem se naučil mazat,“ dodal. „Dřív, než to stihnou doříct.“
Od té doby to hlídám s ním. Když přijde zpráva, hned ji smažeme. Nečteme ji celou. Nikdy neodpovídáme.
Funguje to. Většinou.
Jenže dnes ráno jsem otevřela svůj telefon.
A v konverzaci se synem byla zpráva, kterou jsem nenapsala.
„Už to nemusíš mazat. Teď píšeš ty.“
A já si uvědomila, že si nepamatuju, kdy jsem ji otevřela.
Nebo jestli jsem ji vůbec otevřít chtěla.
Protože některé zprávy nevznikají proto, aby byly přečteny.
Ale aby si tě někdo zapsal zpátky.
