Článek
„Dneska máme dějepis,“ řekla dcera ráno a žaludek se jí stáhl tak viditelně, že jsem se zarazila.
„To nevadí, ne?“ usmála jsem se. „Vždyť máš dějepis ráda.“
Pokrčila rameny. „Dřív.“
Myslela jsem si, že jde o látku. O testy. O jména a letopočty, které se pletou. Nabídla jsem jí, že se budeme učit spolu. Že jí pomůžu.
„Ne,“ řekla rychle. „To není tím.“
Strach se zhoršoval. Ve dnech, kdy měla dějepis, bolela ji hlava. Ráno zvracela. Před odchodem do školy seděla na posteli a svírala ruce, jako by čekala verdikt.
„Můžu dneska zůstat doma?“ zeptala se jednou.
„Co se tam děje?“
„Nic,“ odpověděla. „Právě proto.“
Učivo zvládala. Testy psala dobře. Učitelka si ji chválila. „Pozorná, tichá, připravená,“ říkala. A pokaždé dodala: „Jen málo mluví.“
Jedno odpoledne jsem si všimla, že si vytrhla stránku ze sešitu.
„Proč?“
„Byla špatně,“ odpověděla.
„V čem?“
Zavrtěla hlavou. „Neměla tam být.“
Začala jsem se dívat pozorněji. V sešitě byly zápisy pečlivé. A mezi nimi drobné poznámky tužkou, skoro neviditelné. Vždycky u stejného jména. U stejného předmětu.
Jednou jsem šla pro dceru dřív. Stála jsem na chodbě a slyšela hlasy z učebny.
„Tak znovu,“ řekl učitel. „Ty to určitě víš. Jen to neumíš říct správně.“
Ticho.
„Víš, co je horší než nevědomost?“ pokračoval. „Když si někdo myslí, že rozumí, ale mýlí se.“
Poznala jsem její hlas. Tichý. Nejistý.
„Já… já si nejsem jistá.“
„Tak to radši neříkej vůbec,“ odpověděl klidně. „Aspoň nebudeš mást ostatní.“
Stála jsem tam a cítila, jak mi hoří tváře.
Doma seděla mlčky.
„Bojíš se dějepisu?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděla.
„Tak čeho?“
Dlouho mlčela. Pak zašeptala:
„Toho, že když otevřu pusu, někdo pozná, že nejsem dost chytrá.“
Všechno zapadlo. Nešlo o učivo. Nešlo o známky. Šlo o pocit, že každý její názor je past. Že každá otázka může být použita proti ní. Že mlčení je bezpečnější než omyl.
„Říká, že chytré děti se neptají,“ dodala. „Že už to mají vědět.“
Objala jsem ji.
„To není pravda,“ řekla jsem.
„On je učitel,“ odpověděla. „Tak to asi ví.“
To bolelo nejvíc.
Šla jsem do školy. Mluvila jsem s vedením. S učitelkou. S dcerou jsme začaly chodit na terapii. Pomalu. Opatrně. Učila se znovu zvednout ruku. Nejprve doma. Pak přede mnou. Pak před cizím člověkem.
Dějepis má pořád. Pořád z něj nemá ráda ten pocit. Ale už se nebojí otevřít sešit. Už netrhá stránky. Už mi jednou řekla:
„Dneska jsem řekla odpověď. Nebyla úplně správně. A nic se nestalo.“
Usmála jsem se.
Strach z jednoho předmětu může vypadat jako lenost. Jako stres. Jako přehnaná citlivost.
Ale někdy to není strach z toho, co se učí.
Ale z toho, co se dítě naučí o sobě.
