Článek
Ale ten víkend jsem si prostě řekla, že zmizím. Malé město na jihu Čech, kam jsem nikdy předtím nejela. Našla jsem levný penzion, zarezervovala pokoj, sbalila batoh a v pátek odjela ranním vlakem.
Byl únor. Chladno, ale ne mráz. Město působilo klidně, prázdné ulice, malé kavárny. Chtěla jsem si prostě vyčistit hlavu. Práce mě zmáhala a doma mě čekal jen nefunkční topení a hromada prádla.
Penzion byl starší vila u řeky. Paní domácí mi předala klíče a řekla, že pokoj je ve druhém patře, dveře vlevo. Vybavení bylo jednoduché, ale čisté. Zvyklá na panelákový ruch jsem si musela chvíli zvykat na naprosté ticho.
Večer jsem si šla koupit víno a něco malého k večeři. Cestou zpět jsem trochu zabloudila – uličky byly podobné a domy si byly navzájem neuvěřitelně podobné.
A tehdy se to stalo.
Vystoupala jsem do druhého patra, došla ke dveřím vlevo. Klíč zapadl bez problémů. Otevřela jsem.
A na okamžik jsem zůstala stát.
Byt byl… můj.
Nebo alespoň vypadal jako můj.
Šedá sedačka s jedním propadlým místem. Kulatý stůl se třemi židlemi – jedna lehce rozvrzaná. V rohu pokojová palma, kterou se mi nikdy nedařilo udržet při životě. Dokonce i rám s černobílou fotkou z Tater, který jsem dostala od bratra.
Došla jsem ke kuchyňské lince – hrnek s odštípnutým ouškem, co jsem si přivezla z Budapešti. Přešla jsem do ložnice. Postel ustlaná úplně stejně, se stejným vzorem povlečení. Vedle noční stolek a na něm kniha, kterou právě čtu.
Nohy se mi rozklepaly. Cítila jsem, jak mi buší srdce.
Tohle nemohl být náhoda.
Zavřela jsem oči. Vdechla jsem zhluboka. Možná jen přeháním. Možná je to všechno podobné, ne stejné. V penzionech přece mívají generické věci, jednoduchý nábytek… ale přívěsek ve tvaru ptáka visící na klice? Takový jsem si přivezla z blešího trhu před dvěma měsíci. Originál. Můj.
Otočila jsem se a rychle vyšla ven. Zamkla jsem – a v tu chvíli si všimla, že dveře neměly číslo.
Šla jsem o dvě patra výš. Byla jsem ve špatném domě. Můj penzion byl o blok dál. Stejné vchodové dveře. Skoro identické schodiště.
V „mém“ pokoji byly jiné záclony. Jiný nábytek. Jiný život.
Celou noc jsem nemohla spát. Co to bylo za byt? Kdo tam žije? Proč vypadal přesně jako můj?
V neděli ráno jsem se tam zkusila vrátit – jen tak, projít kolem.
Na zvoncích nebylo žádné jméno. A když jsem šla kolem okna bytu, který jsem otevřela, byly zatažené rolety. Ticho. Ani známka pohybu.
Jako by tam nikdo nebyl.
Po návratu domů jsem dlouho seděla v obýváku. Dívala se na tu svou sedačku, židli, knížku na stole.
A přemýšlela jsem. Co když to nebyla náhoda? Co když někde existuje jiná verze mého života? Co když jsem se na chvíli dotkla něčeho, co mi nikdy nemělo být ukázáno?
Nebo to byl jen trik paměti, únava, autosugesce?
Nevím.
Ale od té doby už nikdy nepovažuju svoje věci za úplně jedinečné.
