Co se dělo po setmění: noc ve středověkém městě nebyla časem klidu

Spíš naopak – tma přinesla jiný druh aktivity, temný a nebezpečný. Noc patřila zlodějům, opilcům, prostitutám a těm, kdo měli důvod skrývat se před denním světlem. Pojďme se podívat, co se skutečně dělo ve tmě středověkých ulic.

První, co musíme pochopit: středověká noc byla opravdu tmavá. Žádné pouliční lampy, žádné osvětlené výlohy obchodů, žádné světlo z oken. Města byla ponořena do černé tmy, kterou dnes v moderních městech prakticky neznáme.

Měsíc a hvězdy poskytovaly jedinou přirozenou orientaci. Lidé, kteří se museli pohybovat po setmění, nosili lucerny nebo pochodně – ale i ty osvětlovaly jen pár kroků před nimi. Ulice bez dlažby, plné kamenů, děr a odpadků byly v noci past na zranění.

Proto většina poctivých lidí zůstávala po setmění doma. Dveře byly zavřené na závory, okenice zabouchnuté. Rodiny seděly u krbů, kde mihotavé světlo ohně vrhalo stíny na zdi. Svíčky a olejové lampy byly drahé, takže se s nimi šetřilo.

S příchodem tmy hlídači zavírali městské brány a spouštěli mříže. Kdo nestihl do města před setměním, měl smůlu – musel přespat venku nebo se pokusit zaplatit úplatek, což bylo riskantní. Města se v noci uzavírala do sebe jako pevnosti.

Tento zákaz vycházení měl praktický důvod. Městské rady věděly, že noc přináší zločin a nepokoje. Proto zakazovaly pohyb po ulicích po určité hodině – obvykle po zvonění zvonu na večerku (který zazněl kolem osmé nebo deváté hodiny).

Kdo byl přistižen venku po večerce bez dobrého důvodu, mohl být zatčen hlídkou a zavřen do vězení. Výjimky platily pro lékaře a porodní báby při volaných případech, pro příslušníky městské hlídky a pro členy cechu pekařů, kteří museli začínat práci brzy ráno.

Městská hlídka obcházela ulice celou noc. Byli to obvykle členové cechů, kteří se střídali v této povinnosti, nebo najatí strážníci. Nosili lucerny, halapartny nebo hole a jejich úkolem bylo chytit zloděje, opilce a narušitele klidu.

Hlídka volala hodiny – zvláštním způsobem oznamovala, kolik udeřilo na kostelních hodinách. „Slyšte, slyšte! Odbilo deset hodin a vše je v klidu!“ – takové výkřiky se nesly nocí městem. Mělo to uklidňovat občany, že nad nimi někdo bdí.

Ale realita byla často jiná. Noční hlídky bývaly podplacené, opilé nebo prostě neschopné. Chytrý zločinec věděl, kdy a kudy hlídka prochází, a jednoduše se jí vyhnul.

Noc byla zlatým časem pro zločince. Ve tmě ulic bylo snadné přepadnout opilého měšťana vracejícího se z hospody, vyloupit dům, jehož obyvatelé spali, nebo se vloupit do skladu a odcizit zboží.

Lupiči a lapkové číhali ve tmavých uličkách. Středověká města byla bludištěm úzkých uliček, slepých zákoutí a temných průchodů. Ideální prostředí pro přepad. Nožem u krku bylo snadné oloupit nešťastníka o měšec s penězi.

Žháři využívali tmy k podpalování domů svých nepřátel. Jeden plamen v dřevěném městě mohl během hodin zničit celé čtvrti. Proto měly města přísné tresty pro žhářství – často smrt upálením.

Vrahové vyřizovali účty pod rouškou tmy. Politické vraždy, pomsta, žárlivost – noc poskytovala příležitost zabít a zmizet. Mrtvola objevená ráno na ulici nebyla nic neobvyklého.

Ne všechno, co se dělo v noci, bylo ilegální. Některé aktivity měly požehnání nebo alespoň toleranci městských úřadů.

Hospody a krčmy zůstávaly otevřené dlouho do noci. Muži zde popíjeli pivo nebo víno, hráli kostky, bavili se. Hluk, zpěv, rvachy – to patřilo k noční atmosféře kolem krčem. Když se popíjelo víc, než bylo zdrávo, končilo to často šarvátkama na ulici.

Městské rady se snažily regulovat zavírací dobu hospod, ale s mírným úspěchem. Hospodští ignorovali předpisy, dokud je město nestihla vysoká pokuta.

Nevěstince fungovaly často legálně. Mnoho měst provozovalo obecní nevěstince, kde prostitutky pracovaly pod dohledem městských úřadů. Věřilo se, že poskytování tohoto „východiska“ pro mužské pudý ochrání ctnostné ženy před znásilněním.

Noční provoz v nevěstincích byl čilý. Návštěvníci byli všech vrstev – od tovaryšů po bohaté měšťany. Prostitutky musely dodržovat pravidla: nesměly vyhledávat klienty na ulici (alespoň ne otevřeně), nesměly svádět ženáče, musely platit daně z příjmů.

Tma poskytovala kryt i pro politické intriky. Městští radní se scházeli v tajnosti, aby projednali citlivé záležitosti. Cechy měly své noční rituály zasvěcování nových mistrů. Spiklenci se setkávali, aby plánovali povstání nebo převrat.

I milenci využívali tmu. Mladíci se plížili úzkými uličkami k domům svých vyvolených, aby si mohli promluvit nebo zanechat zprávu. Bylo to nebezpečné – rozzlobený otec nebo bratři mohli nezvadeného nápadníka nemilosrdně ztrestat.

Středověcí lidé věřili, že noc patří nejen zločincům, ale i nadpřirozeným silám. Démoni se procházeli tmou, hledajíce duše k svedení. Duchové mrtvých strašili na místech svých úmrtí. Čarodějnice létaly na košťatech ke svým sabatům.

Lidé se báli vyjít po setmění nejen kvůli lupičům, ale i kvůli temným silám. Nosili si amulety, říkali modlitby, dělali znamení kříže. Děsivé zvuky v noci – vytí psů, skřípění, šelest – mohly být signálem přítomnosti něčeho zlého.

Každé město mělo svá strašidelná místa. Popraviště, kde viseli oběšenci, bylo místem, kam se nikdo neodvážil jít po setmění. Hřbitovy byly také tabu. Vyprávělo se, že mrtvoly povstávají a touží po krvi živých.

Noční požár byl noční můrou každého města. Když někdo zahlédl plameny nebo zacítil kouř, zvedl se poplach. Zvony kostelů začaly zuřivě zvonit, strážníci křičeli upozornění, lidé vyběhli z domů s vědry vody.

V noci byla organizace hasičských prací ještě těžší než ve dne. Ve tmě bylo obtížné vidět, kam oheň šíří, odkud přichází vítr, kde jsou další ohniště. Muži tahali těžké stříkačky úzkými ulicemi, ženy nosily vodu z řeky nebo studní.

Často to bylo marné. Požár pohltil celé čtvrti dřevěných domů, než se podařilo ho zažehnat. Ráno následovaly hledání viníků – byl to nedbalý hospodský, který nechal oheň v krbu, nebo úmyslný žhář?

Ne všechno noční dění bylo zlé nebo nebezpečné. V klášterech mniši a jeptišky vstávali několikrát během noci k nočním bohoslužbám. Zpívali žalmy, četli z Bible, modlili se za spásu světa. Jejich zpěv se nesl tmou a připomínal lidem, že i v nejčernější noci existuje světlo víry.

Hlídači na hradbách zpívali při své službě, aby se udrželi vzhůru a zahnali strach. Jejich písně se mísily se zvuky noci – štěkotem psů, mňoukáním koček, občasným vrznutím dveří.

Když začalo svítat, noc pomalu ustupovala. První kohout zakokrhal, pak další. Z pekáren se začal linout pach čerstvého chleba – pekaři pracovali již od tří hodin ráno, aby měli chleba připravený na ranní trh.

Městská hlídka dělala poslední obchůzku a hlásila, co objevila během noci – mrtvoly, rozbité dveře obchodů, spící opilce ve žlabech. Metlaři vyklízeli to nejhrubší smetí z ulic. Bláto, fekálie, zvratky, zbytky jídla – všechno to bylo třeba odstranit před příchodem obchodníků a kupců.

Městské brány se otvíraly a dovnitř proudili sedláci s vozíky plnými zeleniny, mléka, vajec. Normální denní život začínal. Ale ti, kdo zažili noční město, věděli, že sotva zapadne slunce, začne jiný, temnější život znovu.

Představa o tom, že středověcí lidé večer ulehli a spali klidným spánkem až do rána, je mýtus. Realita byla mnohem komplikovanější a zajímavější. Noc měla svou vlastní ekonomiku, svou vlastní sociální hierarchii, své vlastní zákony.

Byla časem svobody pro ty, kdo hledali únik od denních povinností. Časem příležitostí pro ty, kdo chtěli rychle zbohatnout – legálně či ilegálně. Časem strachu pro ty, kdo se octli na špatném místě ve špatný čas.

Když příště budete procházet moderním městem za tmy, osvětleným pouličními lampami, s policejními hlídkami jen telefon od vás, vzpomeňte si na středověkou noc. Na tmu tak hustou, že byste neviděli ruku před očima. Na zločince číhající v každém rohu. Na zvuk kroků blížících se z temnoty – nevíte, zda patří příteli, nebo nepříteli.

A buďte vděční, že žijete ve světě, kde je noc bezpečnější. Alespoň většinou.