Článek
„Mami?“
„Ano?“
„Budeš mě mít ráda, i když se mi něco nepovede?“
Zasmála jsem se. Automaticky.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem bez přemýšlení. „To je přece jasné.“
Přikývl. Ale neuklidnil se. Jen si tu odpověď někam uložil, jako informaci, kterou si musí ověřit znovu. A znovu.
O pár dní později přišel s rozbitým autíčkem. Stál ve dveřích, ruce za zády.
„Neudělala bys to, že bys mě měla míň ráda?“ zeptal se dřív, než mi ukázal, co se stalo.
Tehdy jsem si všimla, že to nebyla náhodná otázka. Že se v něm něco usadilo.
Začal se ptát častěji.
Když dostal horší známku.
Když se pohádal s kamarádem.
Když něco zapomněl.
Když byl unavený a protivný.
„Pořád mě máš ráda?“
„Nejsi na mě zklamaná?“
„Nevadí ti, že jsem to nezvládl?“
Neptal se, jestli jsem naštvaná.
Ptal se, jestli je ještě hodný lásky.
Jednou večer, když jsme leželi v posteli a světlo už bylo zhasnuté, se ke mně otočil a zašeptal:
„A co když selžu úplně?“
„Jak úplně?“
„Že budu špatný,“ řekl. „Že nebudu takový, jakého bys chtěla.“
Hrdlo se mi stáhlo.
Protože jsem si uvědomila, že někde cestou pochopil, že láska je odměna. Ne jistota.
Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív přišly normální. Jak ho chválíme, když se snaží. Jak říkáme „jsem na tebe pyšná“, když uspěje. Jak jsme tišší, když se mu něco nepovede. Jak rychle opravujeme místo toho, abychom ho nechali být.
Nikdy jsme neřekli: „Když selžeš, budeme tě mít míň rádi.“
Ale on to slyšel mezi řádky.
Jedno odpoledne se mu něco nepovedlo. Rozplakal se. Ne vztekem. Studem.
„Já to zase zkazil,“ opakoval. „Ty už mě určitě nemáš ráda.“
Sedla jsem si k němu na zem.
„Víš, kdy tě mám ráda nejvíc?“ zeptala jsem se.
Zvedl ke mně zarudlé oči.
„Kdy?“
„Když jsi ty,“ řekla jsem
