Článek
To, že je naše zdraví tím nejcennějším, co máme, ví každý průměrně inteligentní člověk. Není však v našich silách, být stále zdráv a občas lékaře musíme navštívit všichni. Z této návštěvy si odnášíme mnoho zážitků, které mohou být radostné - hurá vše Ok, nebo i opačně. Je tu však ještě jiný aspekt, který ovlivní naše pocity z této návštěvy, a to je chování a přístup lékaře, ochota pomoci, jeho erudice a v neposlední řadě i jeho osobní fyzický stav. Také ostatní odborný personál hraje v celém procesu významnou roli.
Nakonec je tu to nejdůležitější - lékařem se člověk stává dobrovolně, je jeho posláním, ale i zaměstnáním, a tudíž i zdrojem příjmu. Proč máme zvláštní pocity, když jdeme k lékaři, ač je to opodstatněné?
Výjimečnost postavení lékaře vůči pacientovi, by vlastně neměla být ani znát. Slušnost a ohleduplnost by měla být základním předpokladem dobrého výsledku jejich vzájemné důvěry a spolupráce. Jenže tomu tak není. Předsunutá hlídka - zdravotní sestra na vás vyštěkává povely, během vaší návštěvy noční pohotovostní služby. Vy tam jdete z nutnosti, ne z nudy, nebo pro zábavu. Ale pan doktor se ještě neprobral z přerušeného spánku a možná vás ani nevidí z dálky od stolu, u kterého sedí. Možná vám ani zcela nerozumí, dle jeho slovanského přízvuku. Je fyzicky unavený, vypadá, že je na tom hůř než vy, ale vy potřebujete pomoci! Takže jaké ohledy na jeho momentální stav! Vyslechnete si stesky nad vytížením a přetížením personálu, ale nezní to jako - vezměte to prosím na vědomí. Ne, jen, tady máte recept a běžte domů. Váš momentální stav je nezajímá, byl jste ošetřen, tak na shledanou.
Rozepsal jsem tuto příhodu jen z toho důvodu, že jsem se na toto pracoviště musel po roce vrátit. Se stejnými příznaky, které ukázalo vyšetření na ultrazvuku i při předchozí návštěvě. Lékař, který mne vyšetřoval se zeptal: Oni vám to v loni neoperovali? A zvedl ruce nad hlavu, jako že se vzdává. Nemělo cenu to rozebírat. Při vizitě jsem se od lékaře doslechl, že nedbám a nepečuji dostatečně o své zdraví. Tentokrát jsem byl hospitalizován a bylo mi sděleno, že zanedbaný zánět poškodil několik orgánů dutiny břišní. Takže, po 4 dnech bez jídla vás pošlou domů, dají vám antibiotika a řeknou: měl byste být v klidu, ležet a odpočívat. Jenže jste sám a vše si musíte také sám připravit a zařídit. To ovšem nikoho nezajímá. Vše nakonec dopadlo dobře, mohla proběhnout operace a já se těším dobrému zdraví - děkuji.
Tento příběh však nepíšu proto, abych si stěžoval. Píši ho, abych se mohl zeptat: Myslíte si, vážení lékaři, že když vám vláda přidá na platech, budete více empatičtí, nebudete unavení ze služeb a přetížení? Jsou pro vás tyto peníze, dostatečným stimulem k řádnému výkonu vašeho povolání?
Procházka Pavel
