Článek
Je krásné barevné ráno, plné sluníčka a dobré nálady. Hlavou proudí různé myšlenky, ale je to klidná voda s rovnou hladinou.
Najednou se v mých myšlenkách objeví pan Dušek, ano, ten pán - herec a volnomyšlenkář. Musím se přiznat, že je v mém životě přítomný. Ne že bych byl jeho skalním příznivcem, ale proto, že mi občas rezonují jeho názory s událostmi mého života.
Kdysi jsem četl jeho knihu Ve tmě a pak jsem to taky sám vyzkoušel. Zkrátka, mám k jeho názorům hodně blízko a k jeho knihám se rád vracím. Jeho přístup k životu se mi totiž líbí.Ne tím, že rád chodí bos, a to i do společnosti, ale svým životním postojem.
Ta vzpomínka, kterou vyvolala nějaká událost, během dnešního rána, byla průzračně čistá, jako některé glosy pana Duška.
V době, kdy si už užívám zasloužený odpočinek ve SD, kdy mne už nic tak netlačí, mohu být zcela v klidu, se vynoří jeho slova o nemoci a nemocech lidí. A taky to, že tito lidé, si svou nemoc sami přivolají.
Hlavou mi letí myšlenky, ale ne ty k obsahu jeho vyjádření, nýbrž ty, jak nešťastně zvolený způsob prezentace, dokáže celý jeho obsah znehodnotit.
Pan Dušek má totiž dar, který není pro každého. Je to dar možnosti nahlédnout do života, bez ovlivnění současnou situací a událostmi tohoto světa. No a do toho, ta jeho potřeba veřejného sdělení. To, jak to říct ostatním lidem, aby to pochopili a neměli ho za blázna, je asi to nejtěžší v jeho údělu.
Že o tom dnes píšu, je důsledkem mých životních zkušeností a zdá se, že i mé sebereflexe. Moje bývalá manželka mi vždycky říkala: Víš, ono není tak důležité, co říkáš, ale jak to říkáš.
Pointa mé dnešní vzpomínky v souvislosti s panem Duškem, je nasnadě - když se zastavíme, dáme přednost podstatným věcem a vezmeme rozum do hrsti - Bude líp
