Fenomén Baník: Proč tady chutná fotbal jinak?

4. února 2026 vyjel ze Stonavy symbolický poslední vozík černého uhlí. Skončilo tím 250 let hlubinné těžby v Česku. Přesně v té chvíli, kdy hornictví definitivně přestalo být profesí a stalo se muzejním exponátem, se jeho fotbalový význam zesílil. Chachaři na domácím zápase se Sigmou vytáhli choreo, které neslavilo přítomnost, ale oplakávalo minulost. Fanatický kult hornictví v okamžiku, kdy v regionu nezbyli žádní horníci.

V tom je ostravský paradox. Baník má dlouhodobě jednu z nejvyšších průměrných návštěvností v české lize, a to i v sezonách, kdy hraje o záchranu. V únoru 2026 přijelo do Uherského Hradiště na záchranářský zápas tři tisíce lidí. Všichni v černém, jednotné šály, výjezd pojmenovaný Hornická invaze. Baník byl v té chvíli předposlední v tabulce. Venku byl mráz. Pro jiný český klub nemyslitelné. Pro ostravské to byla běžná neděle.

Dokud se na Ostravu díváte českou optikou, vypadá to jako podivnost. Jakmile zvednete hlavu k Evropě, přestává to být anomálie a začíná být vzorec. Města, která ztratila ekonomickou funkci. Města, která metropole odepsaly. Města s odlišnou kulturní identitou a dělnickou minulostí, po které zbyl dým z komínů a fotbalový klub.

Marseille je archetyp. 850 tisíc obyvatel, přístav v úpadku, nejbližší francouzský ekvivalent Ostravy. Historik Alèssi Dell'Umbria napsal: „Žádné jiné město nebylo svými vlastními elitami tak nenáviděno a tak systematicky ničeno jako Marseille.“ Loajalita s Olympiquem je v Marseille silnější než s Francií. Rivalita s PSG není rivalitou klubů, je to rivalita mentalit, kultury, jihu proti severu, provincie proti moci. Vyměňte PSG za Spartu a Paříž za Prahu.

Pokud Marseille ukazuje mechanismus, Schalke ukazuje budoucnost. Porúří bývalo uhelnou tepnou Německa. V roce 1957 pracovalo v jeho dolech 496 tisíc lidí. V prosinci 2018 se zavřel poslední důl Prosper-Haniel. Klub Schalke 04 má přezdívku Die Knappen, což je doslova staroněmecké slovo pro horníky. Stejná zkratka identity jako u Baníku. Stejný osud profese, ze které byl klub postavený.

Julia Wambach z Max Planck Institutu popsala Schalke jako místo, kde se po zániku velkých pracovních kolektivů dál odehrává to, co kdysi dělaly odbory a farnosti. Spojení přes třídy, přes věk, přes sociální situaci. Havíř, majitel pekárny, politik, nezaměstnaný. Stadion zbyl jako jedno z mála míst, kde tenhle typ spojení ještě funguje. Schalke je ve fotbalovém světě paradoxem, slavným a milovaným klubem, který se sportovně propadá. Baník jde stejnou cestou o dvě dekády později.

Fandění v takových městech není přebytek emocí, je to kompenzace. Když mizí odbory, velké podniky, stabilní práce a s nimi dělnická solidarita, stadion je jedno z mála míst, kde ještě funguje masové „my“.

Okres Karviná má dlouhodobě největší podíl nezaměstnaných v celé ČR. Dlouhodobá nezaměstnanost v Moravskoslezském kraji meziročně stoupla o dvacet procent. Liberty Ostrava, jedno z posledních velkých průmyslových zaměstnání regionu, se rok od roku hroutí. „Z havíře ajťáka neuděláš,“ řekl jeden z propouštěných horníků v reportáži Koktejlu. A tak v sobotu patnáct tisíc lidí vytvoří na Vítkovicích něco, co zvenčí vypadá jako stará dělnická demonstrace. Jen se neprotestuje. Fandí se. Chemie je ale stejná.

Tohle není můj výmysl. Britský sociolog Anthony King popsal už v roce 2000, že v postfordistické Evropě se fotbalové fandění přesouvá z národní identity k regionální a městské. Ostrava reprezentuje Baník stejně jako Baník reprezentuje Ostravu. Bez klubu by se o regionu v Praze mluvilo jen ve spojení s nezaměstnaností a vzduchem, který se nedá dýchat.

Pokud fandíte Baníku, nefandíte podivnému klubu z podivného města. Fandíte evropskému formátu. Když fandíte ve Vítkovicích, křičíte to samé co Marseillan na Vélodromu a Porúrák na Veltins-Areně. Jen v jiném jazyce a s jiným dýmem v pozadí.

Zdroj: