Agrese a agresivita v sanitce

Je to násilí? Nebo služba? A kde končí hranice pomoci a začíná agrese, která už nepatří do sanitky?

Nejde o nekontrolovanou agresi, ale o řízenou, instrumentální agresi – cílené použití síly ve službě života.

Tenhle text neomlouvá násilí, neidealizuje záchranáře. Pojmenovává realitu, kterou laik nechce vidět. Agrese tu není problém. Problém je agrese bez směru. V sanitce má směr. A ten směr se jmenuje život.

Agrese v sanitce: násilí, nebo služba?

„Nepustila jste se do práce na záchrance, abyste ventilovala svou agresi?“
Otázka mého terapeuta mě zaskočila. Ale čím víc o ní přemýšlím, tím víc vidím, že má pravdu.

Záchranářství je vlastně jedna velká sublimace agrese. Vypustit ji ven jinak – v hádce, v autě, ale třeba i v tělocvičně nebo - a to je nejhorší - v rodinném soužití – by byla destrukce.

V sanitce se ta samá energie přetaví ve službu. Jen se o tom moc nemluví. Instinkt agrese, který si hledá cestu ven. Kdo ji potlačuje, obrací ji proti sobě.

A kdo někdy dělal u záchranky, ví: bez téhle síly bys uprostřed noci k pacientovi prostě nedoběhl.

Když „násilí“ zachraňuje život

Z pohledu laika vypadá spousta výkonů brutálně. Ale z pohledu fyziologie a patofyziologie jde o řízenou, nutnou agresi, která má jediný cíl – obnovit život.

Kardiopulmonální resuscitace (KPR) - stlačení hrudníku musí být efektivní, hluboké 5–6 cm, frekvence 100–120/min. Ano, bohužel až 70 % pacientů má po KPR zlomeniny žeber nebo sterna. Neprovést dostatečný tlak kvůli obavě z bolesti znamená nechat mozek bez kyslíku. A tak z medicínského hlediska je „ublížení“ menším zlem než smrt.

Zavedení žilního nebo kostního vstupu – ano, jehla porušuje integritu těla, ale bez ní nelze podat lék. Intraoseální přístup (vpich do kosti) vypadá drsně, ale je jedinou cestou, jak dodat tekutiny, když žíly kolabují.

Imobilizace pacienta - pacient v deliriu, psychóze nebo hypoxii je hrozbou pro sebe i okolí. Fixace je u nás dočasné fyzické omezení, které je ale v akutním ohrožení života pacienta nebo okolí nezbytné. Hodnotí se účel a proporcionalita – ne samotný akt.

Trauma a urgentní výkony - Intubace, hrudní drenáž, krikotyrotomie, dekomprese hrudníku – všechno invazivní, často bolestivé. Ale právě tyto výkony oddělují smrt od přežití.

Záchranná medicína prostě zraňuje, aby mohla léčit. Působí bolest, aby zabránila smrti.
Porušuje tělesnou integritu, aby zachovala životní funkce.

Jenže v sanitce se „neškodit“ a „prospívat“ často dostanou do konfliktu. Abys mohla prospět, musíš někdy krátkodobě ublížit.

Psychologická reflexe: agrese jako nástroj pomoci

U lidí, kteří mají v sobě hodně síly a napětí, je přirozené hledat ventil. Někdo sportuje. Někdo bojuje. A někdo zachraňuje.

Záchranáři nejsou žádní světci. Mají v sobě dravost, rychlost, někdy i hněv – ale zároveň disciplínu. Ta energie, která by jinak ničila, se stává palivem služby.

Sanitka tak funguje jako legální ventil agrese. Záchranář bije srdce, aby znovu bilo.
Používá sílu s cílem obnovit život.

Etika násilí ve zdravotnictví

Proto se uplatňuje princip proporcionality:
Je výkon přiměřený situaci a nezbytný k záchraně života?
Pokud ano, pak je i „násilí“ eticky obhajitelné. Protože v urgentních stavech nejde o nekontrolovanou agresi, ale o řízenou, instrumentální agresi – cílené použití síly ve službě života.

Agrese není tedy vždy destruktivní. Je to síla. Když má směr, stává se ochranou. Když má smysl, stává se službou.

V sanitce se učíme, že i zlomené žebro může být začátkem záchrany.

A že agrese, když je řízená a vědomá, není hřích. Je to dar, který může – doslova – vrátit tep.

Zdroje