Článek
Příběh Zdeňka, kvadruplegika, a jednoho systémového selhání
Zdeněk byl celý život sportovec. Člověk, který se o své tělo staral, hýbal se, řešil prevenci. I proto chodil do kryokomory – pomáhala mu s bolestmi kloubů.
Loni v květnu ale přišel okamžik, který změnil všechno. V kryokomoře nešťastně uklouzl a poranil si krční páteř.
Následovala zdravotní péče, která měla zachraňovat – ale ve výsledku nestačila.
Dnes je Zdeněk kvadruplegik. Hýbe jen částečně jednou rukou. Zbytek těla zůstal paralyzovaný.
A jak už to u dlouhodobých pacientů bývá, zájem okolí postupně slábne. Nejsou sirény, není akutní drama. Jen každodenní realita člověka odkázaného na pomoc druhých.
Jedna žena, která to nevzdala
Tou výjimkou je Zdeňkova manželka. Ta, která zůstala. Ta, která bojuje.
Spolu s praktickou lékařkou se jim podařilo domluvit rehabilitaci ve špičkovém zařízení – v Centrum Paraple.
Rehabilitace má smysl. Je odborně indikovaná. Může zlepšit kvalitu života, soběstačnost, naději.
Jenže pak přišla studená sprcha.
Největší problém? Doprava
Zdravotní pojišťovna rehabilitaci uznává. Ale nehradí transport sanitkou.
Zdeněk je ležící kvadruplegik. Do rehabilitačního centra se bez sanitky nedostane.
A sanitka bez úhrady znamená jediné – vysoké náklady, které si běžná rodina nemůže dovolit.
Výsledek?
Rehabilitace existuje. Odborníci jsou připraveni. Pacient se tam ale nesmí dostat.
Když systém končí, volá se o pomoc
Zoufalé sestřičky z ordinace praktické lékařky nakonec volaly jinam.
Ne na úřad. Ne na pojišťovnu. Volaly k nám – do Sanitky splněných snů. S tím, že jsme možná poslední šance, jak manželům pomoci.
A tady se nabízí otázka, která není ani trochu řečnická: Dá se v takové chvíli říct ne?
Nejde jen o jeden příběh
Tenhle příběh není výjimečný. Je jen viditelný.
Ukazuje, jak snadno může systém selhat v detailech – a jak zásadní ty detaily jsou.
Nejde o luxus.
Nejde o nadstandard.
Jde o to, aby se pacient, který má šanci na zlepšení, vůbec mohl dostat k péči.
Protože když rehabilitace existuje, ale cesta k ní ne, není to zdravotní problém.
Je to problém systému.
A někdy ho musí zalepit ti, kteří původně vůbec neměli suplovat stát.
Cílem textu není vyvolat soucit, ale otevřít debatu o tom, zda současné nastavení systému odpovídá potřebám lidí, kteří se z plnohodnotného života ocitli v dlouhodobé závislosti na péči druhých.
Protože rehabilitace, ke které se pacient nemůže dostat, není zdravotní služba.
Je to nevyužitá šance.
Článek se nezaměřuje na hledání viníka, ale na popis systémového nastavení, které může v konkrétních případech vést k reálné bariéře v přístupu ke zdravotní péči.
Tento článek vychází z reálného příběhu rodiny pacienta s těžkým poraněním krční páteře a z praktických zkušeností zdravotníků a sociálních služeb v České republice. Jména a některé detaily byly upraveny s ohledem na soukromí a důstojnost dotčených osob.
Použité zdroje a kontext
- Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
– zejména ustanovení týkající se úhrady zdravotních služeb a zdravotnické dopravy - Vyhláška č. 526/2006 Sb. (a související metodiky zdravotních pojišťoven)
– podmínky úhrady zdravotnické dopravní služby - Odborné materiály a veřejně dostupné informace Centrum Paraple
- Zkušenosti zdravotníků z praxe přednemocniční i následné péče
- Konzultace s praktickými lékaři a pracovníky sociálních služeb (bez citace konkrétních osob)
