Hlavní obsah

Kdož jsú Boží bojovníci …? v 16 letech chtěl odjet bojovat do Sýrie

Foto: Rony Mach - ilustrace generovaní AI chatGPT

Jeho matka se o jeho plánu dozvěděla až při zásahu policie. Mně od té reportáže vrtá hlavou, jak učit děti pochybovat právě ve chvíli, kdy něčemu strašně chtějí věřit.

Článek

Bylo půl sedmé ráno. Zásahová jednotka čekala, až šestnáctiletý kluk vyjde z domu a zamíří do školy. Tak to Reportérům ČT popsala jeho matka. Do té chvíle podle svých slov netušila, co její syn plánuje.

Podle rozsudku, který reportéři citují, zveřejňoval výhrůžná videa ve kterých přímo zmiňoval „boží vojáky“ a ve skupině na Telegramu s dalšími lidmi řešil, jak se dostat do Sýrie. Chtěl se tam přidat k tehdejší teroristické organizaci Haját Tahrír aš-Šám.

Od té reportáže se mi vrací právě těch půl sedmé. Asi proto, že je to hodina, kdy doma řešíte, jestli dítě vstalo a stihne autobus. A tahle máma se v tu dobu dozvěděla, že její syn plánoval úplně jinou cestu.

Kritické myšlení, nebo selský rozum?

Pořád se mluví o tom, jak učit kritické myšlení. Selský rozum prý taky býval k mání. Obojího je žalostně málo. A když si čtu podobnou zprávu, napadá mě jedna docela obyčejná otázka.

Věřila bych tomu stejně ochotně, kdyby mi to tolik nelichotilo?

Nad cizím příběhem se taková otázka klade snadno. Zkuste si ji ale položit ve chvíli, kdy vám někdo konečně dá pocit, že s vámi počítá. Řekne vám, že vidíte něco, co ostatní přehlížejí. Že máte odvahu udělat to, na co se oni nezmůžou. A když vyjádříte pochybnost, riskujete, že přijdete o lidi, mezi které jste právě začali patřit.

Co přesně přitahovalo tohohle kluka, nevím. Rozumím ale tomu, proč je představa hrdinství tak svůdná. Ve vlastním příběhu člověk snadno obsadí sám sebe do hlavní role. Pro ty, kterým se má ublížit, už moc místa nezbývá.

Ve filmu se po ráně vstává

Hodně se mluví o tom, co s námi dělá násilí ve filmu. Mně na něm připadá zrádné, jak snadno se z něj vystřihnou následky. Hrdina dostane pořádnou do brady, otře si pusu a vstane. Obvykle u toho ještě stihne zahlásit něco vtipného. A jede se dál.

Fyzické tresty odmítám. Ale… kdo někdy dostal pohlavek, ví, že bolí, i když zvenčí vypadá jako maličkost. A když člověk zná pořádnou ránu jen z obrazovky, snadno si představí, jak by to zvládl. Vždyť to přece vidím: vstanu, otřepu se, a ještě mu ji vrátím. Ten druhý už nevstane!

Málokdo se v té představě vidí na chodníku, jak se ho cizí ženská potřetí ptá, jestli ví, kde je… Na záchrance přijíždím k té části, kterou film může vystřihnout. Stačí jedna rána, při pádu hlava narazí o zem a někdo vedle vás opakuje, že to přece byla jenom jedna rána. To slovo jenom mě na tom děsí asi nejvíc.

Do té doby na něj bude sahat…

Zkušenosti jsou bohužel nepřenosné. Spálené dítě se ohně bojí, říká se. Jenže do té doby na něj bude pořád sahat. Zvlášť, když mu při každém dalším sáhnutí zatleskají lidé, na jejichž uznání mu záleží.

Můžu vyprávět, co jsem na výjezdech viděla. Můžu popsat i ten okamžik, kdy člověku dojde, že to už nikdo nevezme zpátky. Za nikoho jiného ho ale prožít nemůžu. A právě proto mi připadá důležité učit se ptát dřív, než budeme mít vlastní zkušenost.

Co když se pletu zrovna v tom, na čem mi tolik záleží? A kdo to odnese, jestli se pletu?

Kvůli té druhé otázce se pořád vracím k tomu přísloví.

Někdy se dítě učí, že oheň pálí, až když se spálí někdo jiný.

Zdroje:

Pasáže o kritickém myšlení, auře hrdinství a filmovém násilí jsou autorskou úvahou.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz