Článek
Po operaci čelisti jsem nějakou dobu nosila šátek kolem hlavy a krku - kryl obvazy a hematomy. Když jsem se na sebe podívala, připadala jsem si jako muslimka.
A přece nikdo z pacientů ani jejich rodin neřekl půl slova.
Pak tu mám jinou zkušenost. Na krku Davidova hvězda — a najednou má někdo problém s tím, jestli vůbec smím dělat svou práci.
Přitom jsem pořád stejná. Stejné ruce, znalosti i ochota pomoct. Jen to, co si o mně člověk podle vzhledu domyslí, se změnilo… Netvrdím, že ženy v muslimském šátku urážky nezažívají. Mluvím o tom, co jsem zažila já. A rozhodně si nepřeju, aby někdo napadal je.
Ráda bych jen stejnou slušnost i pro sebe…
Na krku nosím Davidovu hvězdu. Většinou je pod tričkem. Ale při práci vyklouzne. Na hlavě jako čelenku občas strakatý šátek, jindy puntíkatý nebo jiný z domácích zásob. Co mohu nosit do služby, řeším se zaměstnavatelem.
Pacientům svou víru ani názory nevnucuji. Při vyšetření se ptám, kde je bolí, jaké berou léky a co se stalo. Politický dotazník s sebou nevozíme. Už takhle máme v sanitce dost papírování.
Přesto jsem už slyšela: „Takováhle nebude ošetřovat moje dítě.“
Takováhle…
O mé práci to neříká vůbec nic. O tom, jak mě dotyčný člověk právě posoudil, docela dost. Já přitom jeho dítě ošetřit přijela. Bez ohledu na to, co si jeho rodič myslí o mně.
Při jednom výjezdu jsme přijeli k dospělému mladému muži. Hlášeno bylo agresivní chování, na místě byla také policie. Při našem příjezdu byl klidný, komunikoval a spolupracoval. Do nemocnice jet nechtěl. Při vyšetření jsme nezjistili důvod k převozu proti jeho vůli.
Jeho babička měla jiný plán. Vnuk měl být odvezen na psychiatrii. My jsme to měli zařídit. Vysvětlovala jsem, proč její požadavek nemůžeme splnit. Následovala nespokojenost, křik a připomenutí, že poskytovat pomoc je naše povinnost.
Ano. Je.
Dospělý člověk ale není zásilka, kterou příbuzný objedná k přepravě. Když paní trvala na tom, že musíme pomoci, nabídla jsem jí, že pokud má sama zdravotní obtíže, můžeme vyšetřit ji.
„Tak chcete odvézt vy?“
Nechtěla… Zato si chtěla stěžovat.
Tak se pozornost přesunula od našeho postupu ke mně a ke kolegovi. Ke jmenovce a k tomu, jak vypadáme. Zde jen upozorňuji, že máme předepsaný oděv - uniformu - i čisté boty.
Paní chtěla nechat přehodnotit, kdo vůbec smí jezdit se záchrannou službou, a mluvila o podezření na diskriminaci své osoby (a přání) z naší strany.
Stížnost na zdravotnický postup dokážu přijmout. Naše práce musí snést kontrolu.
V tomto případě šlo o něco jiného . Nikdo z nás její přesvědčení ani oblečení nehodnotil. Řešili jsme zdravotní stav jejího vnuka a možnosti naší posádky.
Stejný postup bych zvolila u kohokoli jiného. Policisté nakonec nabídli, že nás doprovodí k sanitce. Doporučili také před odjezdem zkontrolovat auto. I zespodu. Co přesně je k té poznámce vedlo, nebudu spekulovat. Příjemná tečka za výjezdem to ale nebyla.
-——————————————
Na záchrance jsme zvyklí na ledacos. Na strach, bolest, bezmoc i vztek. Chápeme, že člověk v krizi nemusí vybírat slova jako při předávání literární ceny. Slušně se k němu chováme i tak.
Jenže představa, že si na nás může kdokoli cokoli dovolit, protože „si nás platí“, je únavná.
Platíte si fungování zdravotnické záchranné služby. Nekupujete si tím člověka, kterému můžete poroučet, koho má naložit, kam ho má odvézt a co všechno přitom musí spolknout.
Zdravotnická uniforma z nás nedělá veřejný majetek. A když už člověk snáší urážky kvůli samotné práci, opravdu nepotřebuje další porci kvůli tomu, co má na krku.
Mám jednu jednoduchou zásadu: pokud člověk svým přesvědčením, chováním nebo jednáním neubližuje ostatním, ať si žije po svém. Jeho víra, orientace ani způsob života nejsou důvodem, abych ho ponižovala. Ať si třeba dá nohu za krk. Jeho život, jeho noha, jeho krk. Stejnou svobodu ale očekávám i pro sebe.
Někdo nosí kříž, někdo Davidovu hvězdu, někdo jiný symbol. A někdo třeba znak Mercedesu. U posledního bych předpokládala spíš vztah k německému automobilovému průmyslu, ale ani tam nepotřebuji vysvětlení. Pokud se mu to nezamotá do bezpečnostního pásu, můžeme se věnovat tomu, proč přijela sanitka.
Přívěsek mi neřekne, jestli je člověk slušný. To poznám podle toho, jak se chová.
Neberu nikomu právo být muslimem ani vyvěsit palestinskou vlajku. Nepotřebuji, aby se mnou pacient sdílel přesvědčení - ani moje a ani jeho. Dokážeme spolu strávit dobu potřebnou k ošetření, aniž bychom se shodli na dějinách světa…
Stejně jako nebudu po člověku s křížkem chtít vysvětlení za všechno, co kdy provedla jeho církev, nechci před vyšetřením skládat účty za jednání izraelské vlády. Ani majitel Mercedesu mi nemusí obhajovat německou dopravní politiku.
Můžete se mnou nesouhlasit. Nemusí se vám líbit moje hvězda, šátek ani názory. Přesto spolu můžeme jednat slušně.
Svoboda jednoho končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého. Platí to pro nás všechny — i když jsme rozčilení, přesvědčení o vlastní pravdě nebo před námi stojí někdo ve zdravotnické uniformě.
Možná se tomu dřív prostě říkalo vychování.
Mám tedy schovávat přívěsek na řetízku?
Za Davidovu hvězdu se nestydím. Jen mě zaráží, že bych měla vůbec zvažovat její schovávání, abych měla při práci klid. Mám si vybírat nenápadnější šátek? Dávat si pozor, jak se představím?
Ta otázka mě štve už tím, že si ji vůbec musím položit…
Protože já se při práci hlídám. Hlídám si slova, jednání i rozhodnutí. Nesoudím pacienty podle toho, jak vypadají nebo čemu věří.
Naštěstí mám i jinou zkušenost — s vlastními kolegy.
Ti se mnou pracují. Znají mě ze směn, z výjezdů i z okamžiků, kdy jde do tuhého. Moje jméno, hvězda nebo šátek pro ně nejsou problém k řešení. A mně je v tu chvíli dobře. Žádná velká prohlášení. Prostě kolegové, kteří mě berou takovou, jaká jsem, a samozřejmě si ze mě zvládnou i udělat legraci. Jsme přece na záchrance.
Právě tuhle obyčejnost bych si přála i jinde.
Z výjezdů znám chvíle, kdy všechno ostatní ustoupí stranou. Člověku je zle, má bolest a skutečný strach. Neví, co s ním bude.
V takové chvíli může znamenat mnoho klidný hlas, srozumitelné vysvětlení nebo ruka, které se může chytit, zatímco my děláme svou práci.
Moje ruka je stejná, ať mám kolem hlavy šátek, nebo na krku Davidovu hvězdu. Podám ji i člověku, který mě před chvílí urazil. Ne proto, že bych si nechala všechno líbit, ale proto, že záchranářka nejsem podle toho, komu se líbím. Jsem jí podle toho, jak se zachovám, když je druhému člověku nejhůř.
Lidská slušnost není nadstandard ani odměna za správný vzhled. Je to minimum, které si můžeme nabídnout navzájem — i když se neshodneme, jsme rozzlobení nebo má každý z nás na krku jiný symbol.
Sanitka má přijet k člověku v nouzi. Ne až poté, co si navzájem schválíme, kdo smí být člověkem. A pomoc nesmí záviset na tom, co má záchranářka na krku — stejně jako důstojnost pacienta nesmí záviset na tom, co má na krku on.
Text odráží soukromé názory a vychází z osobních zkušeností autorky. Přesné časové, místní a věkové údaje účastníků výjezdu nejsou uvedeny kvůli ochraně soukromí.
