Článek
Sex je fajn. Nemám potřebu předstírat opak ani každému setkání přidávat příslib společné domácnosti, nedělních obědů a vzájemného praní ponožek. Dva dospělí lidé si mohou být blízcí tak, jak jim to oběma vyhovuje.
Podstatné je právě to „oběma“.
Když spolu lidé nežijí a setkávají se především kvůli intimitě, pořád, a možná i o to víc, mezi nimi musí existovat domluva. O tom, co chtějí, co jim dělá dobře a kde mají hranice. Ta domluva se týká i slov.
Souhlas se sexem totiž automaticky nezahrnuje souhlas s veškerým slovním doprovodem.
Nemluvím o tom, že by se při sexu mělo povinně mlčet. Někomu slova vyhovují, vzrušují ho a patří k tomu. Jiný potřebuje pár vět, další hlavně dotek. I tohle si dva lidé mohou říct. Stejně přirozeně jako cokoli jiného, co se jejich blízkosti týká.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z jednoho stane publikum pro představy druhého. Bez ohledu na to, zda je chce poslouchat.
Návrhy na přizvání dalších dospělých mě nelákají. To samo o sobě stačí. Nemusím vysvětlovat proč ani dokazovat, že jsem dost otevřená. Jenže potom zaznívají také sexuální představy zahrnující děti a zvířata. A mně už je velmi nepříjemně.
„Vždyť je to jen fantazie.“
Možná. Ze slov nemohu určit, co druhý skutečně dělá nebo by udělal. Abych ale směla říct, že tohle poslouchat nechci, nemusím nejdřív zjišťovat, nakolik vážně to myslí.
U mě navíc existuje místo, které bolí z konkrétního důvodu. Nemohla jsem mít děti. Když někdo zatahuje do sexuálních představ hypotetické společné děti, dopadá to na něco hluboce osobního. Něco, co pro mě nikdy nebylo lehkovážnou představou.
Nevím, jestli si uvědomuje, kam jeho slova dopadají. Já jejich dopad cítím. A nemám chuť ho znovu zažívat.
Fyzicky přitom může všechno fungovat výborně. Jenže chuť na další setkání vzniká i z toho, jak mi s druhým člověkem je. Co říká. Jestli mu mohu něco odmítnout. Jestli se vedle něj uvolním, nebo už předem přemýšlím, co zase budu muset poslouchat.
Ani dlouhá známost není trvalá vstupenka k mému tělu a času. Dobrá minulá zkušenost nezaručuje chuť na další.
Zrušená schůzka může druhého mrzet, zvlášť když si kvůli ní upravil plány. To chápu a mohu se omluvit za komplikaci. Omluva ale neznamená, že nakonec přijdu a vlastní nechuť přemůžu.
Občas bych přitom stála o úplně obyčejnou blízkost. O objetí, ruku kolem ramen a chvíli, ve které nemusím nic vysvětlovat ani zpracovávat.
Ticho má neprávem špatnou pověst. Pokládáme ho za trapnost nebo důkaz, že už si dva nemají co říct. Jenže společné ticho může být velmi příjemné. Člověk v něm nemusí podávat výkon. Ani konverzační.
Zvlášť když spolu nesdílíme každodenní život, záleží mi na tom, aby nám ten společný čas dělal dobře. Nemusí z něj vzniknout vztah na celý život. Respekt v něm ale potřebuji i na jediný večer.
Sex je fajn. Poslouchat při něm všechno není jeho povinnou součástí.
A někdy je ticho opravdu víc.
