Článek
Na záchrance se naučíte, že věta „pokousal mě had“ není konec informace. Je to začátek řady otázek. Jaký had? Kde je? A především: budeme při ošetřování pacientky jediní, kdo se jí bude chtít dotýkat?
Tentokrát šlo o škrtiče. V nejtlustším místě měl podle popisu průměr kolem dvaceti centimetrů. Takže žádná tkanička, která se nedopatřením osamostatnila z boty.
Paní ho krmila. V ruce držela myš.
Had chtěl myš.
Potud se všechny zúčastněné strany na programu večera shodovaly. Pak ovšem došlo k zásadnímu rozporu v otázce, kde myš končí a ruka začíná. Had vyrazil po krmení a zuby roztrhl ruku své majitelce.
To, že nešlo o jedovatého hada, bylo příjemné. Pohled na ruku už méně. Označení „škrtič“ totiž rozhodně neznamená, že má místo zubů plyš.
Volala se záchranka.
Hada jsme nenašli. A přiznám se bez mučení: vůbec nás to nemrzelo. Ošetřovat poraněnou ruku je jedna věc. Dělat to s vědomím, že někde poblíž leží několik metrů dalšího zájemce o večeři, je věc druhá. Na tu nám při nástupu nikdo kolonku v pracovní smlouvě neukazoval.
Při konzultaci s toxikologií jsme trochu zamotali hlavu i odborníkům na hady. Jedovatí hadi, jejich jedy a následky uštknutí — to je jejich parketa. My jsme ovšem přinesli jinou disciplínu: hladového škrtiče, který si při krmení spletl sousto.
Jed tentokrát nebyl problém. Zuby ano.
Silvestrovská záchrana zmije
Pak je tu jedna slavná silvestrovská historka, která se vypráví na našem dispečinku. Za všechny její detaily ruku do ohně nedám. Ani mezi polštáře.
Mladí muži slavili na chatě. Alkohol už pokročil do fáze, kdy člověk nejen dostává nápady, ale navíc je považuje za dobré.
Večer šli močit ven. A podle té historky při tom vyčůrali z úkrytu zmiji.
Střízlivý člověk by patrně ustoupil a nechal hada být. Jenže tady se sešla parta mužů s dostatkem alkoholu a náhle probuzeným sociálním cítěním.
Chudák had. Venku je zima. To ho přece nemůžeme nechat.
A tak ho vzali dovnitř.
Do chaty. Na silvestrovskou oslavu.
Zmije se jejich nadšení neúčastnila. Zalezla mezi polštáře pohovky. Zřejmě jediné rozumné rozhodnutí, které toho večera na chatě padlo.
Kolem půlnoci si na ni nejspíš někdo sedl.
Had situaci vyhodnotil po svém a kousl.
A teď si představte dispečink záchranky. Silvestr. Mezi všemi obvyklými důvody, proč lidé poslední noc roku potřebují pomoc, zazní od podnapilé společnosti hlášení, že kamaráda uštkla zmije.
V prosinci.
Uvnitř chaty.
Na pohovce.
Člověk by měl chuť požádat volajícího, ať nejdřív odloží skleničku a potom zkusí příběh znovu. Jenže záchranka nemůže rozhodovat podle toho, jestli událost zní dostatečně normálně. Kdyby mohla, některé služby by byly podstatně kratší.
I za naprosto absurdním vysvětlením může být skutečné zranění. A člověk, který potřebuje pomoc.
Had za to vlastně nemůže
Na těch dvou příbězích je pozoruhodné, jak málo se hadi snažili být originální.
Jeden chtěl jíst. Druhý se chtěl schovat a nenechat si sednout na hlavu.
Veškerou tvůrčí práci odvedli lidé.
My pak přijedeme, ošetříme, zjišťujeme okolnosti a snažíme se držet výraz profesionála. Protože pacient má právo na pomoc i tehdy, když jeho příběh zní jako soutěž o nejpitomější nápad večera.
Až vám tedy někdy bude líto hada venku v zimě, vzpomeňte si, že ne každý potřebuje pozvat na silvestrovský večírek.
Zmije mezi polštáři totiž není host. Je to velmi důrazná připomínka, že pohovku už někdo obsadil.
————-—
zdroje:
