Článek
Jak na hyperventilaci aneb když záchranář místo injekce léčí banánem…
Byla noční služba. V sanitce jsem měla kolegyni, která absolvovala adaptační proces před nástupem na jiné výjezdové stanoviště. A tak jsme společně vyrazily k náctiletému chlapci s dušností. Na místě jsme zjistily, že jde o mladého sezonního astmatika, který zhyperventiloval.
Hyperventilace je zvláštní potvora. Člověk dýchá rychleji nebo hlouběji, než jeho tělo v danou chvíli potřebuje. Klesá množství oxidu uhličitého v krvi, mění se její acidobazická rovnováha a mohou se objevit velmi nepříjemné příznaky.
Motání hlavy. Brnění prstů a kolem úst. Tlak na hrudi. Pocit nedostatku vzduchu. Někdy i křečovité stažení rukou.
A strach…
Ten dokáže celou situaci ještě zhoršit. Člověk má pocit, že se nemůže nadechnout, začne dýchat ještě usilovněji, příznaky zesílí a roztočí se začarovaný kruh.
Pro pacienta je to skutečné utrpení. Žádné předstírání, žádná hysterie.
Náš pacient byl náctiletý, pohledný, sportovně založený kluk. A kolem něj rodina, která se pochopitelně bála.
Nejdřív jsme udělali to, co musí zdravotník udělat vždycky: zhodnotili jeho stav a ujistili se, že za obtížemi není něco nebezpečnějšího. Protože ne každé rychlé dýchání je psychogenní hyperventilace. Může jít také o projev závažného onemocnění.
Teprve potom přišla na řadu psychologie.
A banán.
„Tak, mladý muži. Vezmi si malinký kousek.“
Podíval se na mě.
„Opravdu malinký. A teď ho pomalu jez. Soustřeď se na chuť. Jaký je? Sladký? Jakou má strukturu?“
Žádný závod. Žádné nucené hluboké nádechy. Jen malý, jednoduchý úkol.
Místo neustálého sledování vlastního dechu dostal něco konkrétního, na co mohl zaměřit pozornost. Dobře víme, že v okamžiku, kdy má člověk pocit, že nemůže dýchat, nedokáže poslechnout dobré rady o zklidnění dechu, počítání a podobně. Potřebuje něco konkrétního… co skutečně fyzicky může pociťovat.
Vůni. Chuť. Pocit v ústech. Jeden kousek. Potom další…
A postupně jsme se dostávali někam úplně jinam než k panice.
Pak jsem se obrátila k tatínkovi. Ukázalo se, že doma mají oříškovou kakaovou pomazánku. Jenže mladý sportovec ji měl zakázanou.
A tak jsem vydala příkaz. „Tatínku, přineste nugetu!“
Otec poslechl. Dostal se tak do poněkud neobvyklé situace, kdy zdravotnická záchranářka autoritativně ruší domácí výživové předpisy.
Podal synovi lžičku.
Tu jsem mu ovšem ještě včas zabavila. „Moment! Tohle je lék. A léky se užívají podle pokynů.“
A ukázala jsem mu, jak si může malou porci vychutnávat stejně pomalu a vědomě jako předtím banán. Přesně v tu chvíli se z obyčejné sladkosti stal náš malý terapeutický nástroj.
Ne, nugeta samozřejmě neléčí hyperventilaci. Nemá žádný zázračný účinek na hladinu oxidu uhličitého a nenahrazuje zdravotnickou péči.
Ale v našem případě posloužila jako příjemný, známý a trochu humorný smyslový podnět. Něco, co pomohlo přerušit soustředění na nepříjemné tělesné pocity.
A také jako důkaz, že situace už nemusí být tak děsivá, jak se před chvílí zdála.
Za chvíli byl kluk v pořádku.
A co bylo možná ještě důležitější, uklidnila se i rodina.
„Moc děkujeme, paní doktorko! To je skvělé! Tohle budeme dělat! Jsme rádi, že nám to konečně někdo vysvětlil a ukázal!“
Neopravovala jsem je. V tu chvíli nebylo podstatné, jaký titul mám před jménem. Podstatné bylo, že pochopili, co se děje, a že od nás nedostali jen uklidňující slova, ale také konkrétní postup.
Protože cílem nebylo pouze zvládnout jeden záchvat.
Cílem bylo, aby příště nebyli bezradní.
Proč jsme nepoužili sáček?
Možná znáte scénu z filmů: člověk hyperventiluje, někdo mu podá papírový nebo plastový sáček a přikáže mu do něj dýchat.
Kdysi běžná rada. Dnes už víme, že může být nebezpečná.
Pokud totiž příčinou rychlého dýchání není úzkost, ale například plicní embolie, astmatický záchvat, srdeční problém nebo jiný závažný stav, může opakované vdechování vydechovaného vzduchu situaci zhoršit.
A proto bych nikdy neradila někomu, aby automaticky dýchal do sáčku jen proto, že dýchá rychle.
Navíc si představte našeho mladého sportovce v autobuse!
Najednou se mu udělá špatně. Začne se bát, že se záchvat vrací. A teď má vytáhnout nějaký starý pytlík a začít do něj před ostatními cestujícími dýchat?
To opravdu není řešení, které bych mu chtěla nabídnout jako první. Místo toho jsme společně hledali něco, co může použít nenápadně a bezpečně, pokud půjde o jemu známou úzkostnou epizodu a neobjeví se žádné varovné příznaky.
Jak může pomoci uzemnění neboli grounding?
Grounding je jednoduchá psychologická technika, která pomáhá vrátit pozornost od strachu a nepříjemných myšlenek k tomu, co se děje právě teď.
Můžeme využít zrak, sluch, hmat, čich nebo chuť. Například si všimnout pěti věcí kolem sebe. Vnímat chodidla na podlaze. Dotknout se chladného předmětu. Popsat zvuky v místnosti.
Nebo pomalu ochutnat malý kousek jídla. Právě to jsme udělali s banánem.
Není to univerzální léčba hyperventilace. Ale u úzkostí vyvolaných nebo zhoršovaných potíží může přesměrování pozornosti pomoci snížit paniku, která celý stav udržuje.
A pokud se člověk postupně uklidňuje, může se zklidnit i jeho dýchání.
Důležité je nenutit ho k velkým, hlubokým nádechům. Ty mohou nadměrné dýchání naopak udržovat. Lepší je klidné prostředí, jednoduché pokyny a nenásilný návrat k přirozenému, pohodlnému dechu. Samozřejmě pouze tehdy, když jsme si přiměřeně jisti, že nejde o jiný akutní zdravotní problém.
A co rodiče?
Tady se podle mě odehrála možná nejdůležitější část celého výjezdu.
Rodiče viděli svého syna ve stavu, který vypadal dramaticky. Měli strach. Nevěděli, jak mu pomoci. A pak viděli, že se dá postupovat klidně.
Že nemusí kolem dítěte propuknout panika.
Že není nutné každých deset vteřin opakovat: „Dýchej! Uklidni se! Co je ti?“
Že někdy pomůže posadit se vedle něj, mluvit klidně, dát mu jednoduchý úkol a zůstat s ním.
A především mu dát najevo, že jeho obtíže bereme vážně.
Protože věta „Vždyť ti nic není!“ může být pro člověka, který má pocit, že se dusí, velmi krutá. Jeho příznaky jsou skutečné. Jen jejich příčina nemusí být tam, kde ji pacient v dané chvíli hledá.
Co si z toho odnést?
Pokud se u někoho objeví rychlé dýchání, dušnost nebo bolest na hrudi poprvé, je důležité zdravotnické vyšetření. Stejně tak při ztrátě vědomí, výrazné bolesti na hrudi, modrání, přetrvávajících nebo zhoršujících se obtížích či jiných varovných příznacích.
Ne každá hyperventilace je úzkost.
Pokud už ale člověk ví, že mívá úzkostné epizody s hyperventilací, a má od zdravotníka doporučený postup, může mu pomoci klidné prostředí, soustředění na smyslové vjemy, uvolnění napětí a nenucené zpomalení dýchání.
A také vědomí, že v tom není sám. Někdy potřebuje lékaře. Někdy psychologa. Někdy dlouhodobější odbornou péči, zvlášť pokud se záchvaty opakují.
A někdy v danou chvíli pomůže zkušená záchranářka, která dokáže vytáhnout z obyčejného banánu neobyčejně užitečnou terapeutickou pomůcku.
Moje kolegyně na adaptačním procesu byla z našeho výjezdu nadšená. A já měla radost. Ne proto, že bych objevila nový způsob léčby. Ale proto, že jsme odjížděly od kluka, který se zase cítil dobře, smál se, a od rodičů, kteří už věděli, co mohou příště zkusit.
A někde v tom domě zůstala sklenice nugety, jejíž dosavadní zákaz byl na chvíli prolomen z rozhodnutí zdravotnické záchranné služby…
... když jsem se ve dveřích ještě otočila přes rameno, zahlédla jsem, jak sportovec a jeho malá sestra mají oba prsty v kelímku s pochoutkou.
Nugeta jen na předpis!
Jedna malá lžička. Pomalu vychutnat. A hlavně nezapomenout, že skutečným lékem nebyla čokoláda, ale klid, důvěra a porozumění.
----------------------------------------------------
Příběh vychází ze skutečného výjezdu zdravotnické záchranné služby. Identifikační údaje pacienta jsou vynechány.
Popsaný postup NENÍ návodem k domácímu diagnostikování dušnosti ani náhradou odborného vyšetření.
